|
|
 Radko
Kubičko, komentátor ČRo
Čas jednoduchých hesel
A už tu opět máme vzrušený předvolební čas, kdy i mocní
politikové jsou schopni zpívat i panáčkovat, jen aby
přesvědčili své voliče. Letos přišel nečekaně, volby jsou
předčasné a média neměla tolik času se připravit. Přesto by
jejich úkol měl být stále stejný: poskytnout voliči dostatečné
informace, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout. To praví i už
trochu zažloutlé učebnice.
Je to ale stále těžší, lidé o média i politiku ztrácejí zájem,
natolik je obé už v minulosti zklamalo. Rozpuštěná Poslanecká
sněmovna vzbuzuje podezření, že lidem jejich zákonodární
zástupci moc nechybí. Pryč jsou časy, kdy jsme si doslova
vychutnávali předvolební debaty, a dokonce i inzeráty,
billboardy, spoty a analýzy – protože to bylo něco nového.
Jakýsi drobný comeback bylo možné sledovat začátkem tohoto
roku při historické první přímé volbě prezidenta, kdy se i
komerční televizní stanice vrátily ke klasickému předvolebnímu
modelu včetně monstrózních debat. Výsledkem bohužel bylo, že
lidé už byli kandidáty unaveni, protože s každým zapnutím
televize na ně zákonitě nějaký vyskočil.
To s mimořádnými volbami do Poslanecké sněmovny zase tolik
nehrozí, většina médií dobře chápe, že obyčejná politika už
netáhne, mimořádné volby probíhají trochu narychlo a dojem, že
se s jejich výsledky stejně nic moc nezmění, je všudypřítomný.
O to více vzrostl význam médií veřejné služby, jež musejí
nabídnout těm, kteří se přece jen zajímají, seriózní vhled do
předvolební situace. A už se opakují a budou asi dále opakovat
stížnosti, že pro menší politické subjekty je přístup do
těchto médií omezený, což je vždy velký problém – dle jakého
klíče zvolit obsazení debaty? Ze zákona je jasné, že každá
strana má do médií veřejné služby se svými spoty rovný
přístup. Co se zvaní do besed týče, léta se kritizuje, že
zvány jsou jen strany velké a ty, které průzkumy, někdy
podezřelé, označí za úspěšné ve volbách. Česká televize i
Český rozhlas na to letos reagují rozšířením možností i pro
menší strany. Naděje malých a nových stran tím ale stejně
nemusí být posílena. Ukázalo se právě při prezidentské volbě,
že voliči nakonec volili kandidáty s větší podporou a těm
ostatním vůbec nepomohlo, že se vedle nich objevili jako rovný
s rovným. Je třeba říci, že některým spíše uškodilo, že se
vůbec na veřejnosti ukázali, protože to, jak byli doposud
vnímáni, bylo pozitivnější, než když je voliči viděli tváří v
tvář matadorům. Pro politické strany platí občas totéž, totiž
že si svým vystoupení na veřejnosti uškodí. V minulosti se to
nejednou stalo.
To ovšem neznamená, že by média neměla poskytovat voliči
dostatečný rozhled. Jenže právě s tím je v dnešní době
největší potíž. Některá média, hlavně tištěná, mají problémy
hlavně sama se sebou a s tím, jak v měnící se době vůbec
přežít. Většina z nich se snaží co nejvíce zaujmout a zároveň
zlevnit, což je nezadržitelná cesta k povrchnosti a
bulvarizaci. Zvláště před volbami je tento fenomén na
pováženou, když si ještě vzpomeneme, že média byla v
demokratickém systému považována za hlídacího psa, sedmou
velmoc a čtvrtou moc ve státě. Volič je informován stále
prostřednictvím médií, i když internetová doba mu dává i jiné
možnosti a může se svou stranou komunikovat přímo, skrze její
webové stránky. Tradiční způsoby jako třeba mítinky už skoro
netáhnou, větší sál či náměstí umí dnes naplnit už jen pár
politických špiček. A to je také neblahý symptom doby – proti
médiím v předvolebních kampaních je možné mít různé výhrady,
ale přece jen informace v nich mívaly jistou kritickou úroveň.
Informace zprostředkovávané pouze stranami a jejich mediálními
agenturami jsou často omezené na jednoduchá hesla a platí pro
ně snad ještě více, než co se občas říká i o médiích, že totiž
podceňují své příjemce a dělají z nich ještě větší hlupáky,
než jsou.
Zpestřením prezidentské volby byla novinářská doporučení, koho
volit. Bude zajímavé sledovat, jestli se něco takového
zopakuje v mimořádných volbách. Zkušenosti s tím nebyly
nejlepší, nevypadalo to příliš elegantně a doporučovaným
kandidátům to ani mnoho nepomohlo. Média by se právě proto
měla spíše zaměřit na kritický odstup a analýzu volebních
hesel i programů, ale hlavně na důvěryhodnost subjektu i
kandidátů. Největší oříšek v demokracii totiž je, podobně jako
v životě, že slibem se nedá zarmoutit. Povolební chování často
bývá jiná kapitola. Pro často živořící a osekaná média to může
být úkol nadlidský, ale co je dneska jednoduché. |
