|
|
 Milan
Slezák, komentátor ČRo
Lípy velebené i proklínané
S krásou přicházívají i problémy. Dnes už vím, že se to netýká
jen žen, ale také stromů. Mám na mysli lípy, vznosné a
vzrostlé, které, jak se pěje ve známé opeře, vsadila praotců
ruka. Lipová alej je ozdobou letoviska, do něhož jezdím
šestapadesát let, a po právu se z ní stal chráněný krajinný
prvek. Nejkrásnější úsek aleje vede podél řeky Sázavy. Když
lipovým tunelem projíždíte za prosluněného dne, v automobilu
bez střechy a na místě spolujezdce, můžete se zakloněnou
hlavou okouzleně sledovat, jak se nahoře míhají koruny.
Skvostný zážitek. Procházky alejí ruku v ruce, anebo i o
samotě jsou také povznášející, chce to však vystihnout správný
čas. Kdysi tudy projelo pár aut za den, dnes tu panuje čilý
dopravní ruch. Ale lípy rozkvetou a při té vůni na auta
zapomenete. Jinde mají restaurace, kde se dá odpočívat pod
rozkvetlými kaštany; v naší obci dotvářejí velmi neotřelý
půvab pohostinství Na statku obří lípy, které z výše shovívavě
shlížejí dolů na opilce i na hudebníky. (Správně tušíte, že
mezi oběma kategoriemi nezeje nepřekročitelná propast.)
Bez lip, po nichž je pojmenována hlavní obecní tepna, by
Zlenice na Sázavě ztratily valnou část svého půvabu. Už jen
proto by stromy měly být pro místní posvátné. Jsou, ale jen
pro některé, pro ty, co mají domečky od lip dostatečně daleko.
Stromy jsou totiž přerostlé a za bouřek padají. Pak se ukáže,
že kmeny uvnitř trouchnivěly a kořeny zahnívaly. Kdesi jsem
četl, že latinské slovo sacrum označuje jak to, co je
posvátné, tak to, co je klaté. Přesně tím, požehnáním i
prokletím, jsou zlenické lípy – a to vůbec nemluvím o záplavě
listí, která naprší každý podzim a která se obtížně
odstraňuje, nemáte-li vztah ke kompostování. Mluvím o
sousedovi, jemuž lípa letos v létě poničila garáž. A to měl
štěstí. Padnout strom o několik metrů dál, měl ho soused v
domě. Kdo ví, zda by vyvázl bez zranění – a zda by vůbec
vyvázl. Jde-li k zemi staletá lípa a ještě se do ní přitom
opírá vichr, udeří silou bucharu.
Když já se dívám na zlenické lípy, vnímám jen jejich krásu, ne
už to, že nejméně jedna z nich, ne-li dvě by mohly poškodit a
snad i zničit můj vlastní domek. A vidím také Františka
Ferdinanda d’Este, kterak sází první stromek aleje. Kvůli
Ferdinandovi, kterému patříval místní statek a na kopci nad
Zlenicemi lovecký zámeček, vznikla na jinak opuštěném místě
vlaková zastávka. Nebýt jí, těžko by na okolních pozemcích v
dvacátých a třicátých letech vyrostlo půvabné buržoazní
letovisko. Následník trůnu do Zlenic zajížděl z nedalekého
Konopiště. Když ho u Sázavy posedla lovecká vášeň, střílel na
statku hýly, které mu tam za tím účelem chovali, a na kopci
měl bažantnici. Alej podél silnice byl prý jeho nápad. A lnul
k ní. Když si všiml, že krávy, jdoucí z pastvy do statku,
mladé lipky okusují, vzplál spravedlivým hněvem (ten první
strom, jak jsme si řekli, vysadil osobně) a nařídil, že
napříště se krávy budou alejí vodit s náhubky.
Koncem dvacátých let, když se mí předkové nadchli pro Zlenice,
byla ta historka ještě živá a mě nepřestává bavit, třebaže je
tak vousatá. Ale jak se zlobit na sousedy, kterým takové řeči
mohou být ukradené, protože jsou lipám blíže, protože zblízka
vidí, jak stromy prosychají, a protože si dobře pamatují,
kolik se jich už vyvrátilo? Cítím s lipami, ale i se sousedy.
Věřím jim, když říkají, že lípy milují, a věřím jim, že se
jich také bojí. Měli jsme tam lotry, kteří svévolně pokáceli
zdravé stromy jen kvůli svému pohodlí, bezohlednosti a
hlouposti. Naštěstí alespoň někteří z nich dostali pokutu. Ale
já myslím na lidi soudné. A myslím na stromy, z nichž část
určitě není v dobré kondici.
Má ten problém schůdné řešení? Zaujal mne návrh vykácet každý
rok tři nejpostiženější stromy a okamžitě je nahradit novými.
Peníze prý obec má, povolení by se snad dalo sehnalo. Zbývá
zdánlivá maličkost: dohodnout se mezi sebou. Ale jak, když
jedni chtějí, a druzí nechtějí kácet? A pokaždé z dobrých
důvodů… |
