|
|
 Na
Divokém východě
Když jsem před dvěma týdny odjížděl z Dánska, připadalo mi, že
se vracím domů ze Západu. Napadlo mě to poprvé po mnoha letech
a samotného mě to překvapilo. Slunné Dánsko s usměvavými
lidmi, čistotou a tolerancí, s novou architekturou,
knihovnami, univerzitami a cyklisty, mi předvedlo, kam bychom
se mohli ubírat, kdybychom se naučili myslet i na věci
společné, nejen na sebe.
Vzápětí mi přátelé Čermákovi poslali citát z Jana Nerudy:
„Kdykoliv jsem se z ciziny do vlasti vracel a přibližoval se k
matičce Praze, bylo mi vždy nesmírně krušno u srdce – jako
bych měl odvrhnout všechnu příjemnost života a vkročit do
černého, kalného moře, jako bych měl opouštět okruh volného
myšlení a vstupovat do kruhů násilně zkřivených, kde každé
slovo lež, každý pohled úmyslná urážka.“
Koho by takový citát nezdeptal, zvlášť když pochází z poloviny
devatenáctého století... Copak to tu bylo vždycky takové? Jsme
my Češi opravdu odjakživa a na věčné časy „každý pohled
úmyslná urážka“?
Když jsem před časem podobné úvahy předestřel před svým
spolužákem z gymnázia, který už léta žije v New Yorku,
argumentoval jsem poměrně naivně: „To se nemůžeme divit, když
máme za sebou čtyřicet let komunistické totality!“ Kamarád se
usmál a pravil, že i v Americe potkal spoustu darebáků českého
původu, přičemž mnozí tam odešli už před „vítězným únorem“,
takže s komunismem vůbec nepřišli do styku...
Projdete-li si noviny, knihy či korespondenci z první
republiky, snadno zjistíte, že ani tahle trochu idealizovaná
chvilka demokracie v našich samostatných dějinách nebyla
příliš radostná, a to nemluvím o hospodářské krizi, ale o
chování a charakteru našich předků.
Je fakt, že ani Dánové v devatenáctém století nesluli bůhvíjak
úžasnými vlastnostmi a humánními způsoby jednání, ale něco se
stalo a začali na sobě pracovat, demokracie se kultivovala a
zadírala lidem pod kůži. Koncem dvacátého století to vyústilo
v respekt k lidským právům a v prosazování humanismu a
civilizačních hodnot, o jakých se nám zatím jen zdá. Dánsko –
a podobně i pár dalších zemí na západ či na sever od nás –
vybudovalo společnost, v níž je nám tak příjemně...
Komunismu (a předtím fašismu) můžeme zazlívat především to, že
tady podobný vývoj neumožnil a že nás záměrně nekultivoval,
jenže za všechny naše vykutálené vlastnosti rozhodně nemůže.
Náskok, který má před námi „Západ“ dnes, je tak veliký, že se
zdá, že už ho nemůžeme dohnat. Dánsko a Česko jako by
představovaly dvě různé civilizace. Jestli nevěříte, podívejte
se třeba na dánský seriál Zločin. Česká televize ho sice
vysílá v době, kdy už asi dávno spíte, ale dá se najít na
internetu. Pojednává nejen o vraždě; především dává nahlédnout
do zákulisí volebního boje v hlavním městě a ukazuje způsob
myšlení tamních politiků. Při srovnání téhle drsné detektivky
ze současné Kodaně s našimi „zábavnými“ pořady podobného typu
člověk snadno pochopí, proč sice jsme členy Evropské unie, ale
„vstoupit do Evropy“, jak jsme si kdysi přáli, se nám ještě
nepovedlo. Ekonomicky možná ano, ale kulturně a lidsky jsme
zatím pořád její „Divoký východ“.
Letos přitom divočíme čím dál víc. Nevíte někdo, jak bychom to
mohli změnit?
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
