|
|
Wampyristický výlet i drink v Hyeně
Pořádnou porci slovenské kultury připravil pro uši svých
posluchačů na přelomu října a listopadu Český rozhlas Vltava.
Tradiční Týden slovenské kultury (od 28. října do 3.
listopadu) přinese kromě jiného četbu z knihy Josefa Váchala
Cesta Slovenskem s A. Calmetem Ord. S. B. aneb Theorie
wampyrismu. Stránky na dobrou noc pak představí knížku Jany
Beňové Café Hyena.
Knihu Cesta Slovenskem s A. Calmetem Ord. S. B. aneb Theorie
wampyrismu napsal Josef Váchal (1884–1969) na vrcholu svých
tvůrčích sil. Začal s tím už na cestě samé, v letních měsících
roku 1930. Na Slovensko se tehdy Váchal vydal se svou
partnerkou Annou Mackovou, psem Tarzanem (jemuž v textu věnuje
víc pozornosti než partnerce, nechává ho dokonce napsat celou
jednu kapitolu) a publikací barokního exegeta Calmeta o
vampyrismu. Sama Calmetova kniha vstupuje do příběhu jako živý
hráč. „Stránky, které jedenkráte jsem už pročetl, úplně o
novém obsahu býti jsem shledal a neznámými. Naopak: to, co
jedenkráte jsem již přečetl, žádným způsobem, hodlaje
jedenkráte ještě zajímavé statě znovu si prohlédnout, nalézti
jsem v knize nemohl,“ píše Váchal. To určuje ráz celé cesty a
optiku, s níž autor na navštívenou zemi shlíží.
Nejkrásnější kniha
Za autentický lze pokládat Váchalův výrok, že Cesta Slovenskem
je jeho knihou nejkrásnější. Její vydání však autor vnímal
jako nemožné. Kromě rukopisu, uloženého nyní v Památníku
národního písemnictví, existuje ještě opis, který provedla
Váchalova partnerka a jejž Váchal ilustroval. Opis byl dlouho
pokládán za ztracený. Editor knihy Petr Hruška ho však objevil
v knihovně Národního muzea a při práci na knize k němu
přihlížel.
Absurdní záminkou k expedici na Slovensko se stala kniha
benediktinského teologa A. Calmeta (toho si velice považoval
například Voltaire), již Váchalovi dodal jistý rada
Kromfundel. Pod tímto jménem je v knize zachycen mystik Karel
Weinfurter, který – na rozdíl od románového Kromfundela –
zemřel v březnu 1942. S Váchalem se okultista Weinfurter
poznal už roku 1903 a chodili mimo jiné do kavárny U mrtvoly.
Po vzniku Československa se pak jejich cesty rozešly. V úvodní
části textu vystupují, jak je u Váchala zvykem, i další
skutečně existující osobnosti, jež pod průhledně krycími jmény
snadno poznáme – například Jaroslav Vrchlický nebo Otokar
Březina.
S Calmetovou ezoterickou knihou v batohu Josef Váchal
nastupuje do vlaku a píše: „Většinou se pojem Slovensko kryje
s Tatrami a světovými zde lázněmi a ostatně mi bylo kdesi
řečeno, že slušný člověk dnes ani jinam na Slovensko nejezdí,
neb všude jinde je tam prý plno cikánů neb židů a popů a lid
prý je hloupý a k Čechům nevraživý...“ Není snad třeba
zdůrazňovat, že Váchal sám sebe nepovažoval za takzvaného
slušného člověka, k cikánům choval nejhlubší sympatie a
přítomnost židů a popů ho nemohla odradit.
Postřehy o slovenské přírodě, o povaze zdejší krajiny a lidu a
zejména Váchalovy vpravdě věštecké vize budoucnosti Slovenska
exploatovaného turistickým ruchem, kde v konfrontaci
průmyslového a zemědělského způsobu života prohrává obojí,
dnešnímu čtenáři znějí krutě pravdivě. Rovněž úvahy o
představách slovenského lidu o blahobytu se ukázaly jako
předvídavé. Váchal je geniální znalec přírody a životní
autentičnosti a v žádném případě se nepovyšuje nad bídné
poměry v zapadlých slovenských končinách. Sám je trvalým
obyvatelem bídných poměrů, z nichž si nic nedělá, neboť se
sytí duchovní potravou a bezbřehou imaginací. Dnešního čtenáře
na Váchalově knize baví i jeho až dětinská hravost, ironie a
humor, nezbytné prvky moderního umění, jehož je Josef Váchal
solitérním zjevem.
 Obrazy
z Petržalky
Kromě unikátní české knihy, originálním způsobem pojednávající
o Slovensku, přinese vltavský Týden slovenské kultury i
Stránky na dobrou noc z knížky Jany Beňové (1974) Café Hyena.
Jsou to drsně poetické obrazy ze života na bratislavském
sídlišti Petržalka, které se poté, co se jako symbol
slovenského poválečného socialismu změnilo ve svébytný svět
prolnutí samozásobitelské kultury venkova s městským
folklorem, stalo inspirací i bydlištěm nezávislých,
nekonformních zobrazovatelů současné slovenské reality.
Tou neochvějnou nonkonformitou a nezávislostí je ostatně Jana
Beňová spojena s Josefem Váchalem, byť je od sebe dělí několik
generací a dnes už i státní hranice. Váchal napsal svou knihu
o Slovensku samozřejmě česky, kniha Jany Beňové vyšla v českém
překladu. Do jaké míry jde v případě českém a slovenském o dvě
podoby jedné kultury, jak jsme se domnívali v době společného
státu, nebo o kultury odlišné, je otázka, která s postupujícím
časem míří k odpovědi, že česká a slovenská kultura jsou dvě
kultury ve dvou různých zemích, které si postupně i pomalu
přestávají s někdejší samozřejmostí jazykově rozumět. Píše o
tom ostatně současná slovenská spisovatelka Svetlana Žuchová
ve své eseji, kterou Vltava odvysílá ve slovenštině symbolicky
28. října.
Alena Zemančíková, redaktorka ČRo Vltava
|
