|
|
 Kurt
Gebauer, sochař
Co vlastně bylo oním impulzem, který vás již v mládí dovedl k
používání netypických sochařských materiálů, k odlišné podobě
sochy, než jakou měly realistické či alegorické plastiky,
přežívající ještě ve vašich studentských letech?
On se už tehdy ve světě objevil docela jiný druh sochařiny.
Používání nalezených věcí, asambláží, to co je dneska takový
sochařský mainstream. Naopak autoři klasických bust a pomníků
jsou v menšině, ale dobře to u nás stejně neumí nikdo. Já jsem
v těch sedmdesátých letech dostal hned několik impulzů, z
lidového sochařství, z loutek, archaického umění, naopak jsem
viděl problém v tehdy obvyklém „klasickém“ sochařství“. Tehdy
byla soutěž Scénografického ústavu na využití nových
materiálů, polymerů, gumy, disperze a podobně. Takhle jsem
udělal i mou první typickou věc, Cílevědomého bulteriéra, jako
vycpaný model s tím, že to pak vysekám do kamene. Ale to už se
mi pak zdálo zbytečné. Nebo když jsem dělal Plavkyně: napadlo
mě, že když mají plavat, musejí být lehké, tak jsem je udělal
vycpané a nechal létat zavěšené třeba na stromě. A podobně
jsem po čase udělal i sochu své manželky, krejčovským způsobem
jsem jí „vzal míry“, ušil plátěnou kůži, a tu jsem pak vycpal.
Šel jsem prostě cestou k lehkosti. Impulzem pro mě bylo i to,
že v té době došlo k renesanci těžkotonážních pomníků
všelijakých těch Gottwaldů a Leninů, které tu měly strašit „na
věčné časy“. Totáč prostě sochařsky řešil hlavně hnusné
chlapy. Tak jsem chtěl vytvářet opak, „pomíjivou kulturu“.
Vlastně jsem pomníky také dělal, ale stejně bych neměl na
bronz, tak jsem je vycpával. A ti mí Trpaslíci, ti byli
vlastně parodií na pomník…
Váš sochařský způsob či přístup vešel do obecného povědomí jak
vaším rozkošatělým úsilím, tak i ohlasem vašeho působení v
dílech vašich studentů. Ale je to opravdu „trochu jiné“
sochařství, tehdy převratné, ale dnes jako by se obecně od
figury utíkalo; pomník či busta, sochařský portrét, celý ten
pražský Petřín se dnes jeví být anachronismem…
Já proti pomníkům, tedy aspoň v relativně normálním státě, nic
nemám, je to tradiční součást kultury. Pomník je fenomén,
který řeší středobod obce nebo krajiny, dává lidem povědomí o
minulosti, motivuje je k tomu, že patří ke společenství, k
nějaké ideji. Důležité je samozřejmě to, co je jeho námětem.
Spojit myšlenku s místem, s geniem loci, s materiálem, dát to
všechno do kopy, to umí velmi málo lidí. Já dělám pomník jako
svého druhu doplnění krajiny, takhle jsem dělal třeba lehc
parodické Defenestry, z okna vyhozené místodržící v Jelením
příkopě na Pražském hradě. Objevil jsem, že je křeč dělat
sochu z něčeho, co není jednoduše k dispozici. Domorodý
Afričan se umí plasticky vyjádřit třeba jen pomocí klacků, Řek
potřeboval mramor… Člověk má tvořit z toho, co je po zrovna
ruce.
Jak je to s lidskou potřebou plasticity? K čemu je člověku
socha? A je to komplikovanější o to, že dlouhá léta se vede
spor o vztah socha – objekt?
On není žádný rozdíl mezi figurální a nefigurální sochařinou,
něco o tom vím. Vždycky je v tom abstrakce. Na figurativní
sochařství se dá koukat právě proto, že to není okopírovaná
příroda. A naopak: důležitě se tvářící nefigurativní dílo může
být nakonec banální, může to být třeba prostě napodobená
krychle. Takové věci dělají různí ti „objížděči“ sochařských
sympozií. Co se týče objektu, je to podobné: může mít auru
přitažlivé magičnosti, zatímco socha, která se snaží být právě
jen sochou, může být nezajímavá. Objekt se nejlépe vytváří
tak, že si ho člověk vytvoří „na míru“, že vypadá jako něco
nalezeného. Po Duchampovi je to těžké, každý vtip je možné
udělat jen jednorázově. Takhle jsem kdysi udělal Kočárek,
protože se mi jevil jako symbol existence; človíček si sedí a
nemůže rozhodovat o tom, kam ho vezou… Může se leda vrtět.
Jak a proč se z vás stal zároveň se sochařem i glosátor
společenského dění? Chápu, že období perestrojky, kdy jste se
proslavil svými Trpaslíky, Českým rybníkem či Zdraviči na
ochozu Paláce kultury, to přímo vyžadovalo, a z vás se po
převratu stal tak trochu „prezidentský sochař“. Takto
subverzivně či „podšiďoursky“ se ale vyjadřovali i někteří
další z vašich generačních druhů ze širšího okruhu „české
grotesky“. Vám ale toto pojetí sochařství coby znovuobjevené
politické satiry zůstalo…
Už jako kluk jsem měl pocit, že se ta oficiální sochařina
nedělá dobře. Trpaslíci, Český rybník a podobně, to vznikalo v
době, kdy se nemohlo publikovat, v novinách se psalo „o
přátelském ovzduší, ve kterém proběhla návštěva delegace“,
takže lidem tenkrát moje socha nahrazovala to, o čem se
nemohlo psát, projektovali si do ní tehdejší problémy. Byla to
specifická situace. Dnes těžiště zájmu přešlo na něco jiného –
uživit se, bydlet. Mně prostě přijde přirozené, že ta moje
myšlenková zahrádka je širší, než je obvyklé. Za idyličtějších
okolností bych možná chtěl být impresionistickým romantikem,
maloval bych moře a pláže… K tomu, že tak trochu vstupuju do
veřejného dění, mě nutí okolnosti. Jsem holt takovej
rozpínavej…
Vedle politiky je vaše dílo – samozřejmě opět v groteskní,
travestující rovině – svébytnou reflexí feminismu, „ženské
otázky“…
Vždycky mě zajímalo a bavilo ohromné množství forem ženství. A
navíc: to lidské sexuální hemžení je přece pořád součástí
přírody. Jenže u lidí je to jinak než u zvířat, u chlapů už
nehraje roli tělesná síla, ale prachy a myšlení. Sexualita je
vlastně design. A ten design je ohromně bohatý na formy, i ty
holky jsou různorodé, jak chodí, jak stojí, jaké mají vlasy… A
navíc do toho vstupuje fakt, že si utvářejí charakter svého
designu uměle, posilují ho a mění oblečením, typem účesu.
Dělám teď takové „voyerské“ fotky žen a dívek, pojmenoval jsem
je „Kurtichy“, tedy na způsob ve světě proslaveného a u nás
dlouho neznámého fotografa Miroslava Tichého. Přesto, že tam
není obličej té konkrétní osoby, je každá hlava jiná. Já ale
na těch holkách vidím něco jiného než fotografové. Člověk
focený zezadu totiž zaujímá přirozenější postoj, nestaví se
pro fotografa, vznikají tak fantastické konfigurace. Prý teď
pro změnu vytvářím „krásu bez ironie“. Ale ona tam ta ironie
je… Jak tak sleduju stav civilizace a populace, tvrdím, že
ideálním společenským modelem pro člověk jsou dvě třetiny
ženství, u obou pohlaví. Stoprocentní chlapi pobývají nejspíš
na doživotí v kriminále, nebo podřezávají sousedky motorovou
pilou. Je to vlastně atavismus, který měl svou funkčnost v
jiných, divočejších dobách. A stoprocentní ženskost je taky
šílená…
Vašich sochařských (land-artových, environmentálních) prací
je po české krajině rozseto věru dost. Třeba ono příznačně
gebauerovské dětské hřiště v Ostravě působilo ještě v
předperestrojkové době jako zjevení. Vadí vám, když se vaše
díla působením času, přírody a vandalismu destruují, případně,
když je lidé klidně přejdou, pokládajíce je za pouhé „okolí“?
Obecně nemám nic proti tomu, aby sochařské dílo vydrželo, ale
mělo by to být slušné dílo. Příznačné je, že se dost kamenných
i bronzových soch z té doby nezachovalo a moje plastiky z
pomíjivých materiálů ano. Ze sochy je důležité jen to, co
zůstane lidem v hlavách. Socha vlastně ani nemusí být fyzicky
přítomná. Může klidně zmizet. Sám jsem zkoušel hrát si na
přírodu, soutěžit s pánembohem. Tak jako se samy vytvářejí
přírodní útvary, které lidem něco připomínají. Vy jste mi
citoval básníka Jakuba Demla, že přírodě v jejím tvoření chybí
volba a invence, že přírodní útvary jsou určované jen náhodně,
jsou výsledkem souhry fyzikálních a chemických zákonů. Ale to
je člověk také. I on je výsledkem náhodných přírodních procesů
a v tom zběsilém úsilí pokračuje po svém dál. Příroda je tak
složitá, že člověk si ve své hlavě musí sám udělat pořádek,
aby té zběsilosti čelil. Když dělám objekty z neopracovaných
bloků, snažím se, aby působily přirozeně. A když je lidi jen
tak přejdou, tak vlastně naplňují můj záměr, že by sochy měly
splynout s krajinou, neměly by rušit. Když jsem dokončil sochu
Hlava – skála v Hořicích, nejvíce mě potěšil mladý učitel
výtvarné výchovy, který se na ni přijel podívat i se svou
rodinou na kolech. Nesměle se mě zeptal: „Když jste vyklopil z
auta ty kameny, sypal jste je nějak cíleně, nebo jste je
nechal tak, jak spadly?“ To byla pro mě ta největší poklona,
když dvě léta obtížné práce na tom objektu na něj působila tak
přirozeně, ležérně, jako by to bylo jen náhodou…
Jaroslav Vanča, výtvarný teoretik
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 22. 10.
|
