|
|
 Ivan
Němec, publicista
Živý obraz z naší nedávné historie
Jak je to snadné: vezme se divadelní hra, která již při svém
jevištním uvedení zvedala obecenstvo ze sedadel, a vynalézavě,
s citem a invencí se dramaturgicky upraví do podoby rozhlasové
hry; pak se zadá šikovnému režisérovi, který ji dobře obsadí a
vytvoří pro ni svébytnou koncepci, jejíž součástí je i
ozvláštněný mluvní projev a řada zcizovacích efektů. Jak je to
snadné; jen to musí všichni umět a vzájemně si rozumět asi tak
jako v ostravském rozhlasovém studiu, kde takové dílo vzniklo.
Poslouchal jsem je takřka bez mrknutí celých nezvyklých
pětaosmdesát minut a občas si pro sebe zamumlal: je to dobré,
hrome, a jak dobře to dělají!
Autor Tomáš Vůjtek (1967) získal již za své předchozí komedie
několik divadelních cen. Také jeho hra S nadějí i bez ní,
jejíž výbornou rozhlasovou adaptaci Evy Lenartové nabídla v
premiéře Vltava (1. 10.), byla právem vyznamenána Cenou
Alfréda Radoka.
Drama začíná vyšetřováním Josefy Slánské, vdovy po generálním
tajemníkovi komunistické strany Rudolfu Slánském, jenž po
„vítězném únoru 1948“ patřil k těm, kteří pilně udržovali v
činnosti popravčí mechanismus, k němuž vedly cesty mnohých
odsouzenců vykonstruovaných politických procesů. Sám pak
skončil v rukou kata jako vůdce „protistátního spikleneckého
centra“. Od výslechu Slánské, jehož krutou atmosféru vytvářejí
svou cyničností, drsností i zdánlivou laskavostí dva výborně
pojatí vyšetřovatelé (David Viktora, Jan Fišar), se hra vrací
do minulosti. Přestože je celá kompozice vystavěna z krátkých
střihů, někdy jen jednoduchých vět, rodí se postupně
plnovýznamový, prokreslený obraz jednoho úseku našich dějin, z
něhož to sálá strachem i nepochopitelnou vírou „v nové, světlé
zítřky“. Průniky do minulosti se střídají s časem aktuálním, a
přestože v nich dominantu netvoří „klasický“ dramatický
dialog, ale často jen útržky výpovědí, zrodí se nejeden
emocionálně silný obraz. Takovým je například vypravování
Slánské o hrůzných podmínkách vlastního porodu, který
přetrpěla za války v Moskvě, a nikdy nevysvětlené ztrátě
nedávno narozené dcerky. Přítel Gottwald, jehož úpěnlivě
prosila o pomoc, reagoval na její žádost slovy: „Už přestaň
brečet, už o tom nežvaň, uděláte si jiný.“ Podobně pregnantně
přímočaře vykresluje autor velikost osobnosti státníků i
dalších politiků, jejichž portréty se tak zjevují ve své pravé
podobě. Pro mnohé repliky využívá Tomáš Vůjtek dokumenty, o
něž se hra opírá. Jsou to především vzpomínky Josefy Slánské
Zpráva o mém muži a kniha Karla Bartošky Český vězeň.
Účinnost rozhlasové adaptace spočívá nejen v naznačené
jednoduchosti jednotlivých výpovědí, ale i ve způsobu jejich
interpretace. Líčí-li se například poprava tak, že svým
popisem připomíná diktování receptu na to nejobyčejnější
jídlo, netřeba dodávat, jak takový zlehčující projev zvyšuje
hrůznost faktů. Na hledání osobitého způsobu výrazu
jednotlivých postav, stejně jako na působivou atmosféru celé
hry, má vedle herců zásluhu režisér Peter Gábor. Mluva postav
je často vyhnána do hyperboly, výsměšný tón občas směřuje ke
karikatuře. Do účinného kontrastu se dostává třeba vnitřní
monolog tragické hrdinky a groteskní obraz reálna; jednoslovné
rezignující odpovědi souzeného Slánského kontrastně přebíjí
dramatická reportáž z procesu, napodobující napínavý sportovní
přenos. Postavám vévodí herecký výkon Aleny Sasínové-Polarzyk.
Josefu Slánskou hraje jako ženu osudem zlomenou, ale přesto
hrdou, trvale věřící scestné ideologii. Navzdory tomuto
sebeklamu je to pojetí vysoce lidské a přesvědčivé. |
