|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
To vzrušující poprvé
Nezačnu s dojetím líčit první batolecí kroky a první slova, ty
komické začátky projevů charakterizujích člověka, koneckonců
rozejít se a rozmluvit se musí každé zdravé dítě. Ale
vzpomínám na první klíčová slova povzbuzení. Na starého
učitele, který mně, čtrnáctileté žákyni vystresované hrozící
trojkou z matematiky, řekl, že mám talent a že ve mě věří.
Znělo to pateticky, ale nešť, každé povzbuzení a víra, jichž
se poprvé dostane dospívajícímu, mají sílu, která vynese
křehkou psychiku z bažin nejistot a trápení až k oblakům. V
mém případě to byli vždy učitelé, ve všech čtyřech případech.
Doma nebývá nikdo prorokem, do kulturních zvyklostí prostředí,
v němž se pohybovali moji blízcí, patřilo srovnat dítě do
latě, nebrat ho vážně, protože ještě nic nedokázalo a je na
nich finančně závislé. Vysmívalo se, poroučelo se, vyhrožovalo
se, nechválilo se. Tak trochu citový úhor. O to víc jsem lnula
k těm dvěma učitelům a dvěma učitelkám, a když ten první z
nich zemřel a žáci se střídali před obřadem u jeho rakve, žal
mě tak pustošil a brečela jsem tak zoufale, že mě radši
vystřídali. Byl otcem mého sebevědomí, sebepřijetí. V mládí je
těch poprvé víc, ale mezi ta, která pro mě znamenala víc než
první láska a první noc s mužským, patřilo první projevení
důvěry, první povzbuzení, první spontánní přijetí. Ale byla tu
i další poprvé, nezávislá na živém lidském kontaktu – první
vědomé opojení krajinou, bohatým příběhem románu či povídky,
první silný film – Bergmannova Tvář, první spaní pod hvězdami,
první jízda na koni, a mnohem později první spisovatelský
úspěch.
Předsudky a prefabrikované obecné představy všeho druhu se nám
snaží dostat pod kůži jako svrab. Snažím se být ve střehu a
demaskovat je, protože okrádají o svobodu, brání přijetí
pestrosti světa, jsou otravné. Zvlášť skličující jsou
předsudky a myšlenkové prefabrikáty týkající se stáří. Poprvé
v mládí a naposledy někdy před měsícem se mi kamarádi, kterým
bylo víc než šedesát, svěřili, že jim je vlastně kolem dvaceti
třiceti, jen tomu mladému člověku, kterého mají v povaze,
duši, smyslech a vnímání života a světa, jaksi zestárlo tělo.
Jen se smějte, vy mladí. Ti šťastnější z vás, kteří netrpí
svrabem předsudků a obecných úsudků, to jednou poznají. A není
to ze země vydupaný sebeklam, zoufalá snaha zůstat jaksi svým
způsobem mladý, ale je to přirozený stav.
Letošní rok mě oblažuje různými poprvé. Poprvé jsem jela vodu,
Sázavu, a spala jsem samozřejmě pod širákem, poprvé jsem
prozpívala noci s báječnou partou kytaristů a jejich skvěle
zpívajícími mladými i staršími přáteli vodáky, poprve jsem
zažila bouři na řece. Poprvé jsem na začátku letošního podzimu
spatřila Řím, Neapol, Pompeje a vystoupala na Vesuv. Náhle nás
na vrcholu zahalila mlha a lidé se do ní zanořovali jako do
podsvětní krajiny. Neapol, sice krásná, ale poznamená, až
ohnusnělá odpadky včetně výkalů se vysmála přitroublému úsloví
Vidět Neapol a zemřít, pokud bychom ovšem nedodali – na
infekci. Poprvé jsem zažila filmově líbeznou a nostalgickou,
téměř opuštěnou pláž na konci sezony s modrobíle pruhovanými
slunečníky a lehátky, poprvé jsem nemohla spát za řevu
bouřícího moře, napodobujícího motory nízko letícího
dopravního letadla. A poprvé jsem dostala krásný dar –
literární stipendium, a sice od Pražského literárního domu,
takže tento fejeton píšu ve Ville Clementine v německém
Wiesbadenu, kde v tichu a samotě dávám dohromady filmový
scénář na motivy mé povídky – také poprvé.
Co všechno pěkného nás ještě čeká a potká! Těch knih, lidí,
krajin, které čekají na to, až je objevíme! |
