|
|
 Zločinci
coby ctihodní podnikatelé... se smrtí
Italský snímek Mattea Garrona Gomorra, který 4. listopadu ve
23.50 uvede ČT2, mapuje nynější podobu sicilské mafie zvané
camorra: pronikla do státních struktur, do hospodářství i
obchodování. Ovládá chudinské čtvrti, rodiny svých členů
dokonce zajišťuje jakousi charitou. Pro dospívající mládež se
stává přitažlivou šancí, jak se vymanit z celoživotní chudoby.
Jenže mafiáni, jak se stává i v těch nejlepších rodinách, se
štěpí do znepřátelených klanů, které se vzájemně vyvražďují.
Narůstá brutalita, už pouhé podezření stačí, aby byla
zavražděná žena, případ dříve stěží myslitelný. I malé děti se
smiřují s faktem, že jejich dosavadní kamarádi začali
znenadání patřit k „nepřátelům“.
Gomora (už název odkazuje ke zhýralému, zkázou postiženému
starozákonnímu městu a zvuková podoba s camorrou není náhodná)
nepředkládá žádný ucelený příběh, vyprávění se drolí do
množství epizod, které spolu nemusí ani souviset – spojujícím
prvkem je přítomnost vše ovlivňující zločinecké organizace,
která stále mohutněji nabírá mimikry ctihodného podnikání.
Se zdrcující věrohodností film líčí hmotné i duchovní poměry
míst, kde camorra zapustila kořeny, nahlíží do zdevastovaných
nájemních domů, do chudičkých bytů, ale také obhlíží opuštěné
pláže, kamenolomy a další různě zdevastovaná prostředí.
Zobrazené postavy, často zbavené svědomí, někdy vzbuzují
soucit, jindy odpuzují, každopádně rozkolísanost jejich
postavení nasvědčuje, že souběžně mohou být vnímány jako oběti
i jako pachatelé.
Garrone předvádí zploštění veškerých tužeb, zúžených jedině do
vidiny snadného zbohatnutí. I násilné konce svých hrdinů
ukazuje režisér s jistou protokolární lhostejností, vyhýbá se
jakékoli gradaci dění, jak je patrné i v sekvenci motocyklové
výpravy dvou mladíků, vylákaných do odlehlých míst kvůli
fiktivní vraždě, kterou mají spáchat, aniž tuší, že obětí se
stanou právě oni.
Gomorra účinně navozuje rozměr autenticity. Přispívají k tomu
i vhodně zvolení představitelé jednotlivých postav, vyhmátnutí
jejich dominujících povahových rysů, které se ozřejmují
především v zátěžových situacích. Vypravěčské uspořádání je
střídmé, režisér se nezhlédl v módním reportážním stylu,
naopak volí poklidně plynoucí záběry, vyhýbá se honičkovým či
přestřelkovým atrakcím. Chce postihnout všední každodennost
zločinnosti – a daří se mu to s mrazivým účinkem.
Jan Jaroš, filmový publicista |
