|
|
Inspirace a dezinspirace
Předem se omlouvám za neologismus v titulku. Dezinspirace – to
slovo neslovo dosud nic neznamená, ale možná se svým spíše jen
tušeným významem hodí k podobě současné výstavy Galerie
hlavního města Prahy s názvem Obrazy a předobrazy.
Ježto je její podoba výkonem především interpretačním, zmiňme
nejprve jméno jejího kurátora, teoretika a filozofa Karla
Císaře. Právě v jeho pojetí totiž výstava hledá a snad nalézá
způsob, jak propojit a umocnit dvě – v průběhu času vyvstalé –
tendence této galerie: tedy reflexi českého avantgardního
umění stejně jako programové, analytické uchopování umění
současného. Z hlediska prostorového si pak výstava klade za
cíl důsledně využít architektonickou dispozici Městské
knihovny, jež je původně členěna na výstavní sály a grafické
kabinety.
Současnost a odkaz české moderny
Císařův výstavní projekt dospěl ke konfrontačnímu pojetí
těchto prostorových podmínek: ve velkých, prosvětlených sálech
jsou představena díla současných, svým dílem výrazných, byť ne
provokujících zahraničních umělců Nairy Baghramianové, Henrika
Olesena, Floriana Pumhösla a Mathiase Poledny, jejichž
společnou tendencí je průzkum moderního umění a designu,
zatímco v jednotlivých výstavních kójích jsou prezentovány
ukázky českého modernistického výstavnictví, surrealistické
typografie a funkcionalistického skla.
Tato zároveň „skupinová“, spíše však vícenásobně konfrontační
výstava poměřuje jejich práce s ukázkami a příklady českého
avantgardního tvarosloví dvacátých a třicátých let. Odkazuje
tím k sofistikovanému zájmu současných umělců o zkoumání
rozporného dědictví modernismu. Jelikož ono kvarteto
současných umělců spojuje badatelský přístup a zájem o formát
výstavy coby uměleckého média, můžeme za východisko jejich
prací považovat ojediněle dochovanou – totiž v celku nalezeném
ve sbírkách Uměleckoprůmyslového musea – modernistickou
výstavu Ladislava Sutnara z roku 1934, která se stala klíčovou
součástí, významovým středobodem expozice. Funkcionalisticky
koncipované skleněné sety a nápojové servisy z dílny Adolfa
Loose a Ludviky Smrčkové zde vzcházejí do post-avantgardní
konfrontace s kolážemi Jindřicha Štyrského a knižními
ilustracemi Toyen, jež s díly současných zahraničních umělců
spojuje zájem o konstrukci tělesnosti, ale i užitkovosti,
sériovosti a snad i utopické obecnosti uměleckého projevu.
 Co
je zde tedy vlastně interpretačním klíčem k výstavě? Že ve
vystaveném nápojovém souboru Adolfa Loose lze spatřovat
předobraz současných reduktivních tendencí, které nalézáme v
díle Pumhöslově? Že se Olesenovy „pohlavní studie“ současného
medializovaného světa a genderový pohled Bahramianové
významově „třou“ o výrazové úsilí po komplexnosti a
fragmentaci reality, tak jak je chápali dávno mrtví
příslušníci avantgardy? Že se filmařský princip Mathiase
Poledna, vytvářející formálně fascinující choreografii
skleněných objektů užitého umění, až příliš podobá projektům
právě oněch avantgardistů, vůči nimž je jeho projev jeho díla
vztažen? To, co je zde zjevené a zřetelné, není ještě
významově zjevné. Spíše matoucím dojmem pak působí sama
výstavní hierarchie, tedy to, že architektonická mohutnost
výstavního prostoru, jakož i velké formáty (včetně filmové
projekce) náležejí právě umělcům současným, kteří pouze, byť
po svém, rozvíjejí již kurátorsky nastolené otázky a
předobrazy.
Krkolomná výstava
Jen nejistě se můžeme opřít o kurátorova výkladová slova:
„Jako celek se výstava snaží vytvořit inscenovaný prostor, v
němž se můžeme ptát po vztahu mezi zdánlivě nespojitelnými
díly a po roli, jakou ve společnosti hrálo umění nejen v
minulosti a současnosti, ale i jakou by mohlo hrát v
budoucnosti.“ Snad v reakci na ně jsem zvolil ono podivné
slovo v titulku, totiž „dezinspiraci“. Podléhal-li totiž ještě
za časů moderny tvůrce (ale často i vnímatel díla) inspiraci
či inspirovanosti, dnes je tomu jinak: zdá se, že je třeba
samotnou tuto smyslovou a duchovní, leč především metafyzickou
kvalitu interpretovat. Snad proto vypovídá tato „interpretační
výstava“ více než o kvalitách zastoupených děl o relativitě
veškeré vztahovosti mezi uměním a jeho výkladem, jež je
záležitostí povýtce jen časovou.
Posoudit tuto významově poněkud „krkolomnou“ výstavu v Městské
knihovně můžete sami do 17. listopadu.
Jaroslav Vanča, výtvarný teoretik
|
