|
|
 Jan
Simon, klavírista
Co vy sám považujete ve své umělecké kariéře za největší
úspěch?
Bezesporu úzký a dlouhodobý vztah s Českým rozhlasem. Je třeba
jednoznačně říci, že iniciátorem byl pan šéfdirigent Vladimír
Válek, právě on mne přivedl k práci v Českém rozhlase a já mu
jsem vděčný za to, že mi poskytl možnost vystupovat pravidelně
v pražském Rudolfinu, ale také natočit množství titulů ve
vydavatelství Radioservis. Z dnešního pohledu není samotné
vydání cédéčka ničím zvláštním, ale před dvaceti lety to bylo
úplně jinak, a hlavně – já jsem dostal k dispozici skvělý
nahrávací tým a vynikající orchestr, s nímž jsem mohl natočit
tituly, o kterých mnozí klavíristé sní po celý život. To, že
jsem si mohl v pětatřiceti s takhle kvalitním zázemím natočit
Čajkovského, Rachmaninova, Griega, Gershwina, vypadá z
dnešního pohledu jako zázrak.
Ale úspěchy jste měl a máte také mimo rozhlasová studia a
pódia...
Za významný „zářez na pažbě“ mohu vedle nahrávek se SOČRem
považovat také natočení všech pěti Beethovenových klavírních
koncertů a obou Chopinových koncertů s Jiřím Bělohlávkem a
Pražskou komorní filharmonií. I tohle patří do kategorie
snových projektů, stejně jako vystoupení na některých
světových pódiích. Měl jsem to štěstí, že jsem si mohl zahrát
v newyorské Carnegie Hall, v tokijské Suntory Hall, ve
frankfurtské Alte Oper, v mnichovském Gasteigu, ve vídeňském
Konzerthausu... Ale nechce se mi vyzvedávat jeden výkon, nemám
rád, když se v umění stanovuje pořadí. Každé místo mělo své
kouzlo, každá nahrávka má své přednosti a význam pro rozvoj mé
kariéry, stejně tak vystupování s orchestry, ať už to bylo s
Českou filharmonií v Rudolfinu nebo na zahraničních zájezdech,
s Pražskou komorní filharmoní, s Baltimorskými symfoniky nebo
s Izraelskou filharmonií. To vše jsou určitě věci, za které se
nemusím stydět.
Už řadu let jste po část dne „umělcem“ a po druhou část dne
„úředníkem“. Není to nic výjimečného, dlouhá řada umělců
seděla a sedí takříkajíc na dvou židlích: řídí hudební a
filmové festivaly, činoherní a operní domy...
Já bych dokonce řekl, že v dnešní době se tahle symbióza stává
z mnoha důvodů pravidlem, vždyť generálním ředitelem Slovenské
filharmonie je klavírista Marián Lapšanský a koneckonců ani
ředitel České filharmonie David Mareček neutají svou
klavíristickou minulost, i dnes občas vystupuje jako komorní
hráč...
A jak je to u vás? Cítíte se být klavíristou, který zároveň
řediteluje, anebo ředitelem, který si pro radost občas zahraje
klavírní koncert?
Když jsem do Českého rozhlasu nastupoval jako správní ředitel
SOČRu, říkal jsem si, že základem pro mě je klavír, kdežto
práci v zázemí orchestru jsem nepřikládal tak zásadní roli –
ale dnes už to takhle rozlišit nedokážu. Z Českého rozhlasu se
stala opravdu srdeční záležitost a z dvou židlí jedna jediná.
Řeknu to takto: Svobodně jsem se rozhodl, že budu pracovat v
jisté pozici pro Český rozhlas, ta práce mě baví a poskytuje
mi zadostiučinění, a zároveň jsem zůstal profesí pianista.
Když přijdu domů, sednu ke klavíru a připravuji se na
vystoupení nebo nahrávání. A pak, aniž bych přepnul mezi póly
„významné“ a „méně významné“, pokračuji ve své práci pro Český
rozhlas.
Přesto, udržet si renomé špičkového klavíristy vyžaduje
obrovskou dávku sebekontroly. Co vás pohání k tomu, že si
neřeknete – už jsem toho s klavírem dokázal poměrně dost, je
čas věnovat se naplno kulturnímu managamentu?
Občas se mi podobná myšlenka opravdu prožene hlavou, ale jen
do toho okamžiku, než se znovu setkám s hudbou. To je tak
krásná a dokonalá věc, že pro mne jednoduše nepřipadá v úvahu
se jí vzdát. Samozřejmě si ale musím stanovit priority. Pokud
jsem přijal určitou zodpovědnost vůči Českému rozhlasu, těžko
mohu kvůli vlastnímu nahrávání nebo vystoupení dát nohy na
stůl, lépe řečeno na piáno, s tím, že rozhlasový orchestr nebo
pořadatelé rozhlasového festivalu teď ode mne nemohou nic
chtít a musí si nějak poradit. Na druhou stranu, muziku si
člověk, alespoň v mém případě, nevolí jako prostředek obživy,
dokonce ani jako povolání, ale jako poslání. Řeknu-li to velmi
lapidárně, ředitelem můžete být, ale také jím být nemusíte. U
hudebníka je to jinak: buď jste zaměstnancem v hudbě, anebo
jste hudebníkem. A tím nemůžete přestat být. A já se za
zaměstnance v hudbě rozhodně nepovažuji.
Jste ředitelem Centra uměleckých těles, soutěží a přehlídek.
Jedna z akcí, které máte na starosti, Prix Bohemia Radio,
stojí na startu s novým „outfitem“. Tou nejviditelnější změnou
je, že po mnoha letech se z Poděbrad přestěhovala do Prahy. Z
jakého důvodu?
To, že se tento rozhlasový festival odehrával mimo pražské
kulturní centrum, mělo za následek, že jeho dostupnost pro
odborné i laické zájemce byla relativně problematická, a tím
pádem i ohlas festivalu zůstal omezen spíš na rozhlasové
prostředí místo toho, aby směřoval k širší veřejnosti. Jednou
z příčín bylo, že sama lokalita Poděbrad, jakkoli pro
účastníky festivalu příjemná, neumožňovala připravit takový
program, jaký bychom rádi u prestižní rozhlasové akce viděli.
Já bych totiž chtěl, aby veřejnost začala Prix Bohemia Radio
vnímat jako přehlídku toho, co Český rozhlas vytváří nejen ve
vysílání, ale také na poli živé kultury. Tím mám na mysli
možnost prezentovat celý Symfonický orchestr Českého rozhlasu
nebo vítězné studentské orchestry v naší soutěži Concerto
Bohemia. Ale stejně tak se nám otevírají zcela jiné možnosti
například při uspořádání mezinárodního odborného semináře, na
který se lehce dostanou i studenti pražských vysokých škol.
Na druhou stranu – pořádání takovéto akce v Praze má svá
úskalí. Hlavní město nabízí každý den spoustu akcí, prosadit
se v takové konkurenci není jednoduché.
To máte pravdu, ale je třeba vzít v úvahu, že jsme jediní, kdo
přináší tak specifickou nabídku. A jsme si jisti, že právě v
Praze a jejím okolí je dostatečně široká obec těch, kteří
přijímají hodnoty a produkci spjaté s veřejnoprávním
rozhlasem. Je to každopádně pokus oživit mnohaletou tradici
rozhlasové přehlídky novým přístupem. A v neposlední řadě jde
o to, vzbudit kvalitou naší produkce zájem partnerů, kteří by
nám umožnili financovat některé náročné projekty. Peníze,
které získáme od koncesionářů, totiž nejsou primárně určeny na
pořádání festivalů a už vůbec ne na nejrůznější doprovodné
akce, ale na vysílání. To je zásada, která nás nutí hledat
cesty, jak zafinancovat nejvyšší kvalitu, a nezpronevěřit se
přitom zásadám, na nichž veřejnoprávní rozhlas stojí.
Mění se s novým místem konání Prix Bohemia Radio i struktura a
koncepce akce?
Princip soutěžní přehlídky rozhlasové tvorby samozřejmě
zůstává zachován. I nadále vypisujeme soutěž v národní
kategorii, otevřené i tvůrcům ze Slovenska. Mezinárodní
kategorie je letos určena veřejnoprávním institucím, které
zaslaly své příspěvky do kategorie dokument. Změnou oproti
minulým letům je to, že soutěžní snímky budou podrobeny
rozsáhlejší diskusi. Kromě hodnocení porot proběhne moderovaná
debata nad soutěžními snímky přímo v budově Českého rozhlasu,
ale také prostřednictvím internetu. Velká část snímků budou
přístupná na internetových stránkách festivalu, zájemci si je
budou moci poslechnout a okomentovat. Pro veřejnost zůstane
uzavřen snad jen seminář ředitelů hudebních těles členských
zemí sdružených v EBU, konaný rovněž při této příležitosti.
Milan Pokorný
Foto Tomáš Tesař
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 29. 10.
|
