|
|
 Volby
a andělé
Bylo ještě před volbami. Sobota. Vstávalo se mi těžce, neboť
hned po ránu jsem musel naložit nástroj do auta a vyrazit do
Divadla U Hasičů, kde se v přímém přenosu slavilo devadesáté
výročí vzniku časopisu Týdeník Rozhlas. Praha byla ale
příjemně průjezdná, a dokonce se dalo i zaparkovat u divadla.
A uvnitř samí milí lidé, Ivan Kraus se ženou, Jan Petránek...
Pracovníky rozhlasu nám bylo řečeno, že se nesmíme v pořadu
bavit o tom, komu dáme ve volbách hlas, že je to teď týden
před volbami zakázáno, a tak zákonitě okamžitě vznikla v šatně
diskuse na téma, co vlastně můžeme říct a co ne. Češi jsou
totiž známi tím, že ať řeknete cokoli, vždycky si to někdo
vyloží jako dvojsmysl nebo skrytou narážku. Kdysi jsme se to
prostě naučili a rozhodně se toho umění teď nebudeme zbavovat.
Prý by bylo v pořadu nebezpečné zmiňovat se například i o
barvách, protože každá strana si údajně nějakou přivlastnila
ve volebním boji. Začal jsem se bát, vzal jsem si totiž
bleděmodrou košili...
„TOP 09 nemá žádnou barvu,“ řekl kdosi a situaci tím jenom
zhoršil. Teď už jsme si nemohli být jisti vůbec ničím. Náš
problém nebyl v tom, že bychom se báli, že budeme mít průšvih.
Bylo to horší – malér by postihl rozhlasové pracovníky, kteří
by to za nás odnesli možná i výpovědí z práce, kdo ví…
Mně se vlastně původně vůbec nechtělo se k volbám nějak
vyjadřovat, radši bych mluvil o jiných věcech, ale ve chvíli,
kdy vám někdo něco zakazuje, vzbouří se ve vás ta
anarchističtější část osobnosti a téměř pak nejste schopni
myslet na nic jiného. Navíc mi zavolala kamarádka a vyprávěla
historku, jak se jeden starý pán trpící Alzheimerovým
syndromem ztratil své ženě někde v centru, zabloudil a pak se
ocitl zničehonic na předvolební schůzi jedné strany, kde bylo
nachystané občerstvení. Moc mu tam chutnalo, a než se ukázalo,
že tam opravdu nemá co dělat a hledají ho jinde, nikdo se ho
neodvážil vyhodit, protože takové věci se před volbami
nedělají. Co kdyby jeho hlas nakonec rozhodl... Po volbách by
nejspíš letěl okamžitě a s prázdným žaludkem.
Pořad nakonec dopadl docela hezky, pánové byli vtipní a
šarmantní, já jsem zpíval o tom, že evoluce chce trpělivost a
do neděle se to stihnout nedá, a ta písnička mi najednou
připadala plná důležitých dvojsmyslných sdělení. Ale není
taková, to jen zafungovaly vzpomínky na staré časy, kdy se
jinak než takhle nic sdělovat ani nedalo...
Odpoledne jsem se vydal na andělský den do chalupy manželů
Novákových asi sto třicet kilometrů od Prahy. Pozvali své
přátele a několik dní se společně zabývali keramikou a anděly.
Snažili se vyjádřit svou představu, jak má takový anděl
vypadat. Promítali jsme si fotografie různých soch andělů ze
hřbitovů celého světa a bavili se o nich. Co vlastně na těch
hřbitovech dělají a proč tam jsou? Někteří z nich vypadali
bezradně, jako kdyby se snažili vyrovnat s tím, že nikdy
nemohou dokonale splnit svůj úkol. Jsou přiděleni nějakému
člověku, chrání ho, pomáhají mu, ale nakonec se jim ho stejně
nepodaří uhlídat a on jako každý umře. A strážný anděl teď
stojí před jeho hrobem a nemůže se s tou prohrou vyrovnat...
Byla to zajímavá debata plná záhad a otázek, na něž neznáme
odpovědi. O volbách nepadlo ani slovo. Jsou sice důležité a
rozhoduje se v nich o spoustě zásadních věcí, ale ať chcete
nebo ne, tahle kampaň byla opravdu velmi nudná a nezajímavá.
Většina kandidátů nám neřekla vůbec nic nového, co by stálo za
to. Naproti tomu takový anděl...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
