|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Německý Tacet v české verzi
Nezvyklá syrovost zvuku, velkorysá práce s prostorem, velká
míra autenticity dramatických dialogů, ostrý, k posluchačům
téměř bezohledný střih a divné ticho. To vše jsme konstatovali
v jednom ze studií Českého rozhlasu přede dvěma lety při
poslechu originální verze německé rozhlasové hry Paula
Plampera Tacet (Ruhe 2). Autor v ní navázal na své předchozí
ohledávání fenoménu ticha, kdy ve hře Ruhe 1 (2008) podrobil
akustickému zkoumání společenství lidí v kavárně. Už tato hra
vzbudila pozornost, její volná variace přinesla Plamperovi
cenu Prix Europe 2011.
Rozhlasová dramaturgyně Klára Novotná oslovila překladatelku
Zuzanu Augustovou a mohla tak vzniknout česká verze německé
hry. Pod názvem Tacet (Ticho 2) ji 27. září uvedla v premiéře
Vltava. Kromě důvěrně známých středoevropských reálií velmi
rezonuje i ústřední téma hry – problematičnost jakéhokoli
výrazného osobního gesta, projevu jinakosti, vzepření se
mainstreamovému způsobu života. Tereza, mladá zaměstnankyně
reklamní agentury, jednoho dne přestane mluvit. Důvod nikdo
nezná a až do konce hry ho nikdo nezjistí. Rozmluvit se ji
snaží otec, matka, přítel, expřítel, kamarádka, psychiatr,
klienti léčebny, altenativní léčitel. Vše marno. Tereza
nepromluví a po sérii vyšetření je odeslána do invalidního
důchodu. Rychlý sled událostí se v závěru hry zpomaluje,
Terezu opouštějí všichni živí lidé, promlouvá k ní už jen
telefonní záznamník a okolí si postupně zvyká na podivínskou
ženu, která vše s přehledem zvládá, jen se ke světu vůbec
verbálně nevyjadřuje.
Režisér Aleš Vrzák tuto postavu obsadil Šárkou Vaculíkovou,
která pokorně přijala roli, z níž v rádiu spíš tušíme jen
dech. Přesto díky reakcím ostatních postav vyrostla ve svém
tichu natolik, že si umíme představit její klidnou mimiku i
drobnou práci gestickou – hru prstů, sepnuté ruce, otočení
dlaně. Největší prostor pro sebe v inscenaci získala
impulzivní matka v podání Vilmy Cibulkové, sebestředná, v
projevu překotná, nervózní, přesto vytrvale pečující osoba,
jež především touží být v jiné společnosti, což se jí nakonec
podaří. Otec je v německé verzi váhavý intelektuál, poněkud
ztracený v hlučném světě, v českém podání Igora Bareše působí
tlumenějším dojmem. Protipól mlčenlivé Tereze výborně vytváří
Laura Lenky Krobotové – její neurotická mluva, nešikovně
projevovaná empatie v kombinaci s reálnou neschopností hovořit
přímo prozrazují obecnou prázdnotu slov, jeden z možných
důvodů, proč je Tereza navždy vynechala ze svého výrazového
aparátu.
Režisér Vrzák a zvukový designér Ladislav Železný respektovali
dramatickou předlohu doslovně a využili autentické natáčecí
prostory. Výborně působí intimní prostor bytu, výmluvné jsou
exteriéry obchodu i velkorysý celek parku s dětským hřištěm.
Střední část zabírají scény z psychiatrické léčebny. Samotná
ambulance s psychiatrem vytváří neosobní echo a člověk si v ní
připadá ještě osamělejší, hromadné scény skupinové terapie,
případně hovor dvou lékařů vnímáme na samé hranici
srozumitelnosti. Poměrně záhy se ocitá rozhlasový posluchač v
roli samotné Terezy a je atakován různými zvuky stejně jako
ona. Stejně jako ona si tedy musí průběžně pokládat otázky po
smyslu a váze slov a má možnost lépe svá slova vážit a mířit
jimi přesně.
Úvodní zmínka o záslužnosti dramaturgické práce s úspěšnou
zahraniční hrou budiž v závěru doplněna vírou v to, že
rozhlasoví dramaturgové stejně intenzivně komunikují s českými
potenciálními dramatiky mladší a střední generace. Bylo by
příjemné, kdyby hra obdobné zvukové razance, originálního
nápadu a intenzivního vyznění vzešla také z českého prostoru. |
