|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Nepřátelé jedlých (i nejedlých) bratří
Bratření svatého Františka se zvířaty (ale i s přírodou
takzvaně neživou) dříve či později osloví asi každého, komu
není příroda jen čímsi, čím je nutno projet z bodu A do bodu
B. Já to měl v sobě od dětství, a to jsem sakramentský
ateista! Před časem jsem na tomto místě psal o jistém snobství
ve stále se rozrůstající, nesourodé mase majitelů psů, leč
nebojte se mých dalších slov, i já patříval mezi takzvané
páníčky. Ale protože jsem nejen psy, ale veškeré chlupáče (a
navíc i všelijaké olysalce, ba slizouny, neřkuli mnohanohou či
úplně beznohou havěť) vždy považoval za své bližní, nešlo mi
to dohromady s oním vývojově atavistickým vztahem pán – nepán.
To spíše ono Masarykovo „já pán – ty pán“, vztáhnuto i na
zvířata. Ne že bych se se svými a jinými psy nehádal, ani
nemohu říci, že bych jim párkrát nějakou nevrazil, ale jejich
zvířecí vůle, jakož i zbylé vlčí instinkty mi na nich
připadají nejzajímavější, protože mě baví (ve smyslu zajímají,
fascinují) zvířata vůbec. Takže se, řekněme, jejich práv tu a
tam zastávám.
A teď rovnou říznu do živého: Proto už po léta opovrhuji
myslivci, těmi živoucími relikty minulých geologických dob.
Nejsem věru sám, kdo chodí po světě a natrefí-li na ně, dělá
si z nich legraci. A to, prosím, mohu odpřísáhnout, že jsem se
v životě přátelil hned se dvěma hajnými. Ale oni také zrovna
moc nemilovali myslivce. Samozřejmě tím mínili především ony
zamindrákované „bouchače“, zabíjející tvory z jejich hlediska
„jedlé“, ale není-li jich, vystřelí si i na ty, kteří nejsou k
snědku, tudíž ani k „užitku“. Teď na podzim mají své žně.
Je-li pěkný podzimní den, nutně dochází ke sváru těch, kdož si
vyrazí do přírody – mimo jiné i proto, aby uviděli kromě
pestrobarevné krásy krajiny i nějakého toho srstnatého či
pernatého živáčka –, s organizovanými houfci strejců s
flintičkami, kteří se nás ostatní snaží vykázat z lesa,
dokonce i ze značených turistických tras. To, co my chceme
uvidět živé a zdravé, oni chtějí prostě zabít. (Kdysi nám
jeden takový hodil přes plot chalupy zabitého tchoře, asi jako
příklad lidově mysliveckého humoru.) Tuhle jsem řadu těchto
mamlasů zastihl jaksi in flagranti; postávali u drátěného
plotu zahrádkářské kolonie a čekali na zvěř, kterou jim
nadháněči a jejich psiska naženou do rány. Ti štvanci
nedostali šanci, neměli kam a kudy utéct.
Jsem přesvědčen, že právě toto se nesmí. V takových chvílích
se ve mně zdvihne cosi, co není způsobeno adrenalinem, ale
snad jakýmsi stejně vášnivým anti-adrenalinem. Takovýto svár
mezi námi, prý zjemnělými dušičkami, a samozvanými lidskými
predátory ovšem není věcí současnosti. Pamětihodná je v tomto
smyslu polemika prezidenta Theodora Roosevelta, jenž se cítil
být právě takovým „predátorem“ (napsal dokonce o svých
loveckých úspěších několik knih), s kanadským ochranářem
přírody a spisovatelem Wiliamem Longem. Prezident jej veřejně
odsoudil, že prý takoví jako on nejsou náležitě mužní,
nemajíce v sobě ono „divoké srdce přírody“. Long tehdy
replikoval způsobem rozhodně vtipným, asi takto: „Po pečlivém
přečtení Rooseveltových knih jsem usoudil, že když se
Roosevelt přiblíží k divokému srdci přírody, vždy jím prožene
kulku“.
Ani já nejsem skutečností nedotčený naiva, trávím v přírodě
dost času na to, abych věděl, že třebas přemnoženým kaňourům
je třeba učinit přítrž. Jenže ausgerechnet na ně páni myslivci
nestačí nebo stačit nechtějí. Zaječina a srnčí je jim holt nad
kančí. Ale nechci přijmout ani obvyklé myšlenkové schéma, že
totiž celek takzvaných lidových myslivců nemůže za to, že
někteří lidoví nelidové z jejich středu neváhají zastřelit
třebas psíka majiteli před očima, že za škodnou považují dávno
již zákonem chráněná zvířata… Všechny je zkrátka spojuje to,
že si chtějí bouchnout a tím bouchnutím také zabít. Zelené
mozky, říkávali jsme zamlada bolševickým lampasákům. Je
pravda, že lampasáků ubylo. Ale potřeba střelit si na
„pohyblivý cíl“ u atavistických primitivů přetrvává.
|
