|
|
 Zábava
zvaná sport
Víte, že na Islandu dlouho zakazovali box a tvrdili, že je to
surový sport? Možná si řeknete, že ti Vikingové byli pěkně
změkčilí chudáčci, když se báli do ringu, a že u nás by se to
nestalo. Naše civilizace je jiná. Pravda je, že obě naše
nejpopulárnější kolektivní hry se vyvíjejí poněkud odlišně.
Zatímco ve fotbale se násilí v posledních desetiletích opravdu
omezuje, za tvrdé zákroky jsou hráči vylučováni málem na
doživotí, společně se bojuje proti rasismu a podobně, z
ledního hokeje se stávají jatka.
V příloze deníku Sport jsem pod titulkem „Američanům jsem
rozbíjel držky“ objevil interview s „útočníkem ostrým jako
břitva“.
Redaktor: „Trefil jste Martina Potočného hokejkou do hlavy a
pak se s ním pobil. To nebyl průšvih?“
Hráč: „Martin dobře ví, že to nepřišlo jen tak z mé strany.
Bylo to vyřizování účtů mezi ním a minulým vedením Orlové, kde
hrával. Měli nějaké rozpory. Já s ním do dneška vycházím bez
problémů.“
Redaktor: „I po takovém zákroku? Vždyť jste mu málem urazil
hlavu...“
Hráč: „Já ho varoval, ať na led nechodí, když vedou 5:1.“
Redaktor: „To jste dostal takový pokyn?
Hráč: „Jako v Kanadě, Americe – běž a zbij ho... Za mořem jsem
dokonce zažil, jak se do sebe pustili dva bráchové. A to měli
na zápase rodiče. Stejně si strašně zmydlili držky, zprasili
se. A po zápase šli společně na večeři.“
Na další straně týchž novin byl titulek Ortoped, co láme
kosti: „Zpřerážené nosy, modřiny, krosčeky na ledviny, sekery,
které se zakousnou do živého. Rvačky, drsné srážky. Ani v
nižších hokejových soutěžích není o bolest nouze, i když v
zásadě tu nejde o nic jiného než se pořádně vypotit.“
Odkládám deník s pocitem, že jsem si omylem zakoupil interní
věstník odborové organizace najatých zabijáků. Zvláštní… Vždyť
i ten na Islandu zakazovaný násilnický box teď v porovnání s
hokejem působí jako rovný zápas muže proti muži, přestože se
nedá vyloučit, že v ringu se také možná sem tam vyřizují účty
za někoho, kdo do něj jakživ nevkročil. Dneska se sport obecně
řadí do kolonky zábava a ti, kteří stojí okolo a zírají, jsou
důležitější než ti, kteří si přišli zasportovat. Navíc spousta
přihlížejících sportu nerozumí a nejvíc je baví pohled na
krev, což také mnohé vysvětluje.
I fotbal je někdy surový: všichni přece víme, proč Petr Čech
nastupuje do branky s přilbou na hlavě, a také fanoušci se
občas chovají jako zvířata, ale pořád ještě je v tom sportu
krása a poezie pohybu a velká dávka lidské tvořivosti a
fantazie...
A co vlastně ti Islanďané dělali, když se nemohli vzájemně
mlátit pěstmi? Tradiční sportovní disciplínou byl zápas glima,
který trochu připomíná sumo. Dva soupeři proti sobě stojí v
aréně, přetlačují se a ten, komu se podaří toho druhého srazit
alespoň na kolena, vítězí. Tenhle ne právě jemný sport má
kořeny v severské mytologii. Nejsilnější bůh Tór zaútočil na
stařenu, popadl ji a chtěl ji povalit na zem, ale ta stála,
ani se nehnula. Pak se situace otočila, stařena se vrhla na
Tóra s takovou silou, že se neudržel, klesl na koleno a
prohrál. Co to mělo znamenat?
Smysl toho příběhu je v souboji člověka s vlastním stářím.
Můžete být jakkoli silní, ale vaše stáří nad vámi nakonec
stejně zvítězí. Pokud se ovšem jako někteří naši hoši na ledě
totálně nezmasakrujete už v mladém věku.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
