|
|
Za dobrodružstvím rozhlasových dokumentů
Největší evropský festival televizní a rozhlasové tvorby Prix
Europa se letos v říjnu konal v Berlíně už posedmadvacáté.
Zahrnul tři mediální oblasti: televizi, rozhlas a on-line
média. Soutěžilo se v jedenácti kategoriích, z nichž rozhlasu
se týkaly kategorie rozhlasová hra, on-line, pořad o hudbě a
dokument, v němž se udělují dvě ceny (jedna je vyčleněna pro
investigativní dokument). O rozsahu a významu festivalu svědčí
samotná čísla. Do letošního ročníku bylo zasláno celkem šest
set šedesát čtyři rozhlasových a televizních produkcí z
třiceti šesti zemí, užším výběrem jich prošlo sto devadesát
devět.
Nás zajímá především rozhlasová část. Mezi osmdesáti sedmi
rozhlasovými pořady, které prošly domácím předvýběrem i dalším
předkolem přímo v Berlíně, figurovaly za Český rozhlas dva
příspěvky v kategorii drama (Astronauti a Minutové hry), jeden
příspěvek v on-line kategorii (Příběh rozhlasu) a dva
rozhlasové dokumenty. Právě této kategorii se v následujícím
textu budeme věnovat podrobněji.
Býti porotcem
Poslechům v kategorii dokumentu bylo vymezeno pět dnů a
patřily z hlediska počtu nominovaných příspěvků i návštěvnosti
mezi nejvytíženější. Každý den se v prostorném sále studia
rozhlasu RBB shromáždilo více než sedmdesát posluchačů, z
nichž asi čtyřicet bylo zároveň porotci. Ti sice měli často v
soutěži svůj vlastní pořad, ale hlasování o něm se
neúčastnili. Úloha porotce není nijak záviděníhodná:
přítomnost na všech posleších a diskusích je základním
předpokladem. V praxi to vypadá tak, že ráno zasedne spolu s
ostatními do poslechového sálu, vybaven transkripty všech
pořadů daného dne, které obsahují jejich přepis v originálním
jazyce i anglický překlad. Po kontrole prezence mu zbývá už
jen minuta na rychlé přečtení synopse prvního dokumentu a pak
následuje koncentrovaný poslech. S krátkými pauzami čtyři
dokumenty dopoledne, během oběda rychlá výměna dojmů a
protažení ztuhlého těla, odpoledne poslech dalších čtyř pořadů
a pak už formulování vlastních názorů v následné diskusi,
která končí většinou kolem sedmé večer. Tu stejně jako loni
moderovali Robert Ketteridge z BBC a Kari Hesthamarová z
Norského rozhlasu (její dokument So long, Marianne měli
posluchači možnost slyšet v české verzi i na stanici Vltava).
Moderátoři dohlížejí na korektnost diskusí a dodržování
pravidel soutěže, snaží se směřovat komentáře stále
znavenějších účastníků k jasným vyjádřením, k hlubší analýze
toho, proč se daný pořad líbil či ne a kde tkví slabiny
zpracování nebo možná inspirace pro ostatní tvůrce.
A jak se hlasuje? Porotci známkují následující kritéria: výběr
tématu a jeho zpracování, zvuková kvalita, struktura a
přehlednost, investigativní kvalita (pokud se jedná o
kategorii investigativního dokumentu) a celkový dojem. Lístky
se každý večer vyberou a porotce už nemá možnost se k
předchozím pořadům ve svém hodnocení vrátit.
A co naši?
Za Český rozhlas se letos do užšího výběru dostaly dva
dokumenty: V Trinksaifen jsme byly doma Evy Blechové
(dramaturgie Gabriela Albrechtová) a v kategorii
investigativního dokumentu I já jsem tvůj syn, Adolfe Dory
Kaprálové. Oba z různých pohledů zpracovávají téma
česko-německé historie a jejich poslech v Berlíně tak získal
další rozměr. Přijaty byly neobyčejně kladně a přítomné
autorky získaly cennou zpětnou vazbu. Osobitý jazyk
protagonistek prvního dokumentu, tří německých žen, které se
narodily ve dvacátých letech minulého století na hranicích
tehdejšího Československa ve vesnici Trinksaifen, je sice do
angličtiny těžko převoditelný, ale přesto se podařilo
zprostředkovat nejen autentické vyprávění o životě v drsném
kraji na úpatí Krušných hor před válkou i po ní, ukázat
zvukově přesvědčivé obrazy z venkovského stavení, kde kromě
krávy, která prý ještě mluví německy, psa a předoucí kočky
bublá potok a kokrhá kohout, ale i zachytit emotivní okamžiky,
kdy se stará žena rozpomíná na českou hymnu, kterou zde před
válkou zpívávali – samozřejmě německy.
Dora Kaprálová dala svému dokumentu podtitul Investigativní
road-movie. V pátrání po stopách svého prastrýce Adolfa nás
poetickým jazykem provází na cestě, která možná nemá jasné
vyústění, ale na níž se skrze konkrétní osud jednoho člověka
odhaluje to, jakým způsobem dějinné události (zde totální
nasazení i poválečný odsun) zamíchaly s lidskými osudy. A jak
se promítají do života současníků. I když zmíněné dokumenty ve
výsledném hodnocení slibné naděje na ocenění nakonec
neproměnily, nebývale pozitivní ohlasy zahraničních kolegů
ukázaly, že tuzemské dokumenty obstojí v silné zahraniční
konkurenci. Můžeme jen spekulovat, jak by klání dopadlo, pokud
by posluchači mohli rozšifrovat jazykové nuance českého
originálu, které se v anglickém překladu ztratily...
Konkurence
S jakou konkurencí naše dokumenty bojovaly? Vítězem
investigativní kategorie se stal dokument The Girl who got
tied down a opět tak potvrdil kvality švédského týmu, který
bodoval ve stejné kategorii i minulý rok. Tentokrát autor
trpělivě sbíral materiál po dobu tří let a na příběhu
šestnáctileté Nory se pokusil postihnout zvůli a ignoranci
panující v zařízení pro problémové mladistvé. Diskutovalo se o
odůvodněnosti použít materiál natočený skrytým mikrofonem, s
jehož pomocí Nora zaznamenávala své rozhovory s ústavním
psychiatrem. Eticky má však v daném případě autor čistý štít a
brilantní investigativní práce spolu s nervy drásajícím
doplňováním faktů otevírá pohled do života drogově závislé,
brutálně znásilněné a v krizovém centru neodůvodněně psychicky
trýzněné dívky, narážející na ignoranci ústavního psychiatra.
Některé scény z rozhovorů Nory, bojující o pomoc a adekvátní
léčbu, a těch, kteří by jí měli být schopni pomoci, upomínají
na sekvence Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem.
Uvolnění
 Po
vyčerpávající náloži mnoha dokumentů, zpracovávajících témata
trpících, zneužívaných a nespravedlivě obviněných, působil
jako skutečný balzám irský dokument Message in a Bottle. Může
zpráva v lahvi způsobit transatlantickou romanci? táže se
podtitul dokumentu, který se stal nakonec hlavním vítězem své
kategorie.
Je Štědrý den roku 1945 a americký voják Frank Hayostek jej
tráví na lodi, vracející se do Spojených států. Uprostřed
oceánu nostalgicky vzpomíná na domov a vybavuje si pohádku z
dětství. Na malý papír píše vzkaz a vkládá jej do lahve. O osm
měsíců později ji najde Breda O’Sullivanová, dívka z vesničky
na jihozápadním pobřeží Irska: „To ráno jsem vyhnala krávy na
pastvu a vyrazila se svým psem na procházku po pláži,“
popisuje ve své odpovědi Frankovi okolnosti nálezu a
pokračuje: „Jsem vysoká, štíhlá, s tmavě modrýma irskýma
očima...“ Příběh je rozehrán a přátelství napříč kontinenty
může začít. V srpnu 1952 se sedmadvacetiletý Frank a o tři
roky mladší Breda setkávají. V té době už ale plní stránky
amerických i irských deníků – tisk je jim na stopě, předbíhá
se ve spekulacích a uměle vytváří zdání zamilovaného páru a
blížícího se happy endu. Je zde však jen tichý snílek s
praktickou a zemitou irskou děvečkou, rozdíly, které
vyplouvají na povrch, a nafouknutá bublina senzacechtivého
tisku. Vyústění nebudeme vyzrazovat, ale strukturování
dokumentu, nápadité využití citací dopisů, které si Frank po
celý život schovával, i přesahy do doby, kdy média určují a
proměňují realitu, to vše napovídá, že autoři nejen nalezli
neobyčejný příběh, ale dokázali jej také adekvátně odvyprávět.
Další inspirativní přístup ke sdělení příběhu nabídl dokument
mladých francouzských autorů s názvem Soeurs de camp,
zpracovávající svědectví tří bývalých vězeňkyň z ženského
koncentračního tábora v Brens v jihovýchodní Francii.
Vyprávění Arlette, Murie a Angelity, jímž bylo v době věznění
dvacet let, se překvapivě nezaměřuje na otřesné zážitky a
trýznivé vzpomínky. Je především vzpomínkami na přátelství,
solidaritu a vynalézavost, s jejichž pomocí se jim dařilo
přežít. Přes možnou námitku, že dokumentu chybí větší hloubka,
bodovali autoři především bezkonkurenčně nejlepším zvukovým
zpracováním a nápaditou prací se střihem. Ve dvou kontinuálně
probíhajících rovinách jako by se spojovaly vzpomínky a
současnost: zatímco s autory nahlížíme přes ostnatý drát
bývalého koncentráku na místo byvších ubikací, slyšíme v druhé
rovině krátká, umně sestříhaná vyjádření starých žen,
vzpomínajících u čaje na kamarádky, které jim pomohly přežít.
Možnosti tu jsou
Možnosti, jak přístoupit k historickému tématu, ukázal i
nizozemský dokument zpracovávající osudy teroristky Ulrike
Meinhofové z pohledu několika osob, které se s jejími
myšlenkami různými způsoby identifikují: skladatelka, která
napsala o jejím životě operu, přehrává na klavíru motiv, jímž
Meinhofovou charakterizovala. Nizozemská aktivistka a bývalá
členka Rode hulp (organizace podporující uvězněné členy RAF)
ze záznamu mluví na pohřbu Meinhofové a v reálu v emočně
vypjatém rozhovoru vysvětluje svou fascinaci jejími osudy.
Punkový zpěvák, jež se proslavil rockovou písní Miluju tě,
Ulriko, se náhle odmítá účastnit natáčení a nutí autora ke
smazání předešlého rozhovoru. Dále zazní ukázky z filmu, který
Meinhofová natočila na podporu zneužívaných dívek. Dearest
Ulrike – navýsost osobní konfrontace autora i jeho
protagonistů s kontroverzní postavou Ulriky Meinhofové –
zaujala možná právě pro svůj „angažovaný“ přístup, emoce a
osobní ponor do tématu.
Po náročných dnech přivítali účastníci s velkým povděkem
večírek organizovaný britským rozhlasem BBC. Krátké vystoupení
ředitelky BBC Helen Boaden a neformální zdravice britských
kolegů připomněly dvacet let vysílání úspěšného cyklu krátkých
dokumentů Between The Ears, jejichž prostřednictvím se britští
dokumentaristé s podporou posluchačů i rozhlasu vydávají za
zvukovými dobrodružstvími. Přejme sobě i jim, aby nám chuť
objevovat svět nápadů, zvuků a pocitových vjemů prostředky
rozhlasového dokumentu ještě dlouho vydržela.
Eva Nachmilnerová, dramaturgyně ČRo |
