|
|
 Láska,
smrt a mlha
Knižní novinka Bianky Bellové, vydaná pod hlavičkou brněnského
Hostu, má trefný název: Celý den se nic nestane. Ono se totiž
na první pohled nic neděje ani na sto čtyřiceti stránkách
téhle prózy, žánrově nejspíš novely, třetího titulu, který
pražská autorka, letos třiačtyřicetiletá, od roku 2009
publikovala.
V textu je sice od počátku přelidněno a spektrum zúčastněných
je velmi pestré, ovšem postavy tu neslouží nějakému výraznému
příběhu, natož silnému ději. Aktéři zůstávají jaksi strnulí
nebo mátožní, většinu času sami v sobě, se svými monology,
mimo konkrétní místo i čas – vlastně mimo jakékoli pevné
mantinely, které by pomohly výstavbě jejich jasného
psychologického profilu. Autorka pak sází na spontánně řazené
lyrické výkresy (živené mnohdy výrazivem posbíraným ve
virtuálním prostoru), jejichž jádrem je nějaká silnější emoce,
citový vznět, případně rovnou ztracený či nenaplněný vztah.
Klíčové postavy jsou nejspíš tři. Marta a Lola, matka s
dcerou, první ve středním věku, druhá v pubertě; zatímco jedna
se strachuje, že její akcie na vztahové burze zvolna ztrácejí
svoji hodnotu, v té druhé se ženskost právě probouzí. Tedy
přítelkyně i rivalky. Tím třetím do hry je zmizelý: manžel a
otec, přezdívaný poněkud zvláštně Esterházy, člověk jaksi
„měkký“ či „tekutý“, který se jednoho dne prostě ztratil.
Imaginárnímu triu pak servíruje další podněty ke chvilkovým
emocionálním dobrodružstvím nebo rovnou k sexuálním hrám
velitel požárníků, oplzlý doktor, čerstvý vdovec, šílená Indka
a další.
Bianka Bellová napsala zvláštní knihu: místy se dotýká čtenáře
velmi intenzivně, rovnou tělesně, místy kolem něj protéká
netečně jako hustá mlha. Novelu rámuje smuteční slavnost. A
tak se dá vlastně do společného jmenovatele prózy Celý den se
nic nestane vepsat věčné téma láska a smrt. Respektive celkem
působivá variace na ně.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
