|
|
 Jiří
Vejvoda,
publicista
Ohrožené druhy pořadů
Už na přelomu století se v rámci Mezinárodního televizního
festivalu Zlatá Praha, který pořádá Česká televize, uskutečnil
seminář pod názvem Ohrožené druhy pořadů. S tématem i názvem,
platnými dodnes, přišel tehdy legendární přestavitel evropské
veřejnoprávnosti, dramaturg německé ZDF, ač původem Nizozemec,
Stefan Felsenthal. Jeho názory utvářela v raném mládí stáž u
Bertolta Brechta. Nepodceňoval formu vysílání, ale trval na
jeho obsahu. A po rozpadu našeho státu a vzniku oddělených
veřejnoprávních médií zachránil Zlatou Prahu: „Vidím, že na
velký festival zahrnující všemožné žánry už nemáte prostředky
ani odhodlání. Co takhle jít na to jinak? A místo supermarketu
si pořídit butik? Zaměřit se na pořady o hudbě, baletu a tanci
na obrazovce?“
Diskuse, na niž se navazovalo i letos v říjnu při jubilejní
50. Zlaté Praze, se v rámci semináře účastnili zkušení
matadoři. Osobnosti z řad veřejnoprávních vysílatelů i
soukromí producenti z celého světa. Účast generálního ředitele
ČT a ministra kultury byla samozřejmostí. Zaznělo příznačné
lamentování, že údajným elitám není cestička patřičně umetána,
ale i střízlivé hodnocení stavu současné civilizace a významu
médií. Byla pojmenována nadčasová fakta. Zatímco rozhlasová
výroba je levná, ale zásadně závislá na jazykovém dorozumění,
televize sice dokáže sdělovat globálně obrazem, ale k produkci
potřebuje mnohem víc peněz. Kde je vzít? Nejslibněji se jeví
koprodukce. Mezi veřejnoprávními vysílateli různých zemí. Mezi
nimi a privátními producenty. A konečně s Evropskou vysílací
unií, nevládními organizacemi typu Mezinárodního hudebního
centra či s ministerstvy kultury využitím jejich grantů.
Jenomže veškerá nápaditost i pracnost může být zmařena
lhostejností programových šéfů, dramaturgů, editorů. Ve věku,
který i na veřejnoprávním poli urputně kypří požadavek
sledovanosti či poslechovosti, lze i nejúžasnější projekt
zničit tím, v jakou dobu a v jaký den je nasazen do vysílání.
Proces probíhá ve dvou fázích. Napřed vedení vysílatele
projeví nedůvěru: „Je to sice krásné, ale příšerně menšinové.
To bude sledovat, poslouchat jen mizivá hrstka lidí!“ Podobné
stanovisko vede k tomu, že pořad – cyklus – je nasazen do
vysílacího „okna“ buď v neděli těsně po svítání, nebo ve
všední den po půlnoci. A když pak průzkumy logicky potvrdí,
jak titěrná byla hrstka respondentů, začarovaný kruh se
završí: „Copak jsme vám to neříkali? Opravdu máme vyčleňovat
tolik peněz do něčeho, co skoro nikoho nezajímá?“
Konflikty tohoto druhu, opakující se do omrzení s příchodem
každé nové generace mediálních šéfů, vypovídají o dvou jevech.
O klesající kulturnosti národa, bombardovaného hloupostmi z
obrazovky či z rádia tak často a tak dlouho, že se mu
náročnější tvorba jeví jako extrém. Ale též o dvojznačném
postavení veřejnoprávního média v zemích, tápajících mezi
minulostí a budoucností tak klopotně, až se výsledkem stává
fraška. Vše státní nám páchne. A tak občané přispívaají
koncesionářskými poplatky na iluzi nezávislosti, ovládané
politiky skrze mediální rady, do nichž dosazují vhodné osoby.
Pokrytectví se poté vrací jako bumerang. Lidé, zatížení
bezpočtem různých plateb, se rozčilují, proč mají v moderní
éře přispívat ještě na koncesi. A tudíž i na žánry, které
většinu nezajímají. Týmž stěžovatelům nepřijde divné, že z
daní financují divadla malých scén, avantgardní tanec či
experimentální výstavu, ačkoli nic z toho za celý život
nezhlédnou.
Kacířsky řečeno, nebylo by poctivější veřejnoprávnost
zestátnit? A rovnou platit položkou ze státního rozpočtu? V
ideálním světě asi ano. Jenže ve státě, jaký známe, by brzy
došlo k privatizaci a k rozchvácení dosud slušně fungujících
médií, zavedených. Veřejnoprávní statut je zde nutno chránit
jako oko v hlavě. I přes jeho nedostatky. Včetně způsobu,
jakým zachází s ohroženými druhy pořadů. |
