|
|
 Max
Kašparů, psychiatr a pedagog
Kultivovanost, to především
Čekárna u zubaře přináší nejenom nepříjemný pocit z ještě méně
příjemného dění v ordinaci, ale může být občas i zdrojem
zajímavých informací ze života našich bližních. Zvláště když
tam spolu s vámi sedí dvě štěbetavé pacientky, staré známé,
které se tam setkaly čistě náhodou, a vyplňují si čas
vzpomínkami na společné roky trávené ve školní třídě. Řeč
začíná vzpomínkami na mrtvé kantory, úspěšné a neúspěšné
spolužáky, pozvolna přechází na zdravotní komplikace – u žen
na bolesti kloubů, u mužů na potíže s prostatou – a končí u
potomstva. Pokud mají obě dvě diskutující strany k dispozici
ve svých kabelkách ještě nějaké fotografie, zaručeně se v
čekárně nenudí.
Nedávno jsem, pochopitelně nechtěně, vyslechl takový rozhovor
dvou postarších žen. Jedna z nich informovala tu druhou, že
její dcera se po osmi letech manželství šťastně rozvedla, děti
velice ráda nechala po rozvodu v péči manžela, protože jsou
také jeho, tak ať se stará i on, proč by se měla starat jenom
ona, alimenty na ně „bejvalýmu“ neplatí, protože ten vydělává
peněz až kam. Pět let byla potom sama. Sice ne trvale, občas
si někoho krátkodobě našla, ale nikdy to nebylo to pravé,
dcera je na partnery dosti náročná, je vysoce kultivovaná,
hned tak se s někým nezahodí. Ale poslední dva roky už je
konečně velice šťastná. Má přítele a je s ním náramně
spokojená. Přítel je sice ženatý, o patnáct roků mladší, má
dvě děti, ale matka dceři to potěšení přeje. Štěstí se přece
nepotkává každý den a na každém kroku.
Když jsem pohlédl do tváře druhé ženy, nedovedl jsem v ní po
vyslechnutí této informace nalézt a pojmenovat její vnitřní
pocity. Trochu jako by se za svoji bývalou spolužačku
zastyděla, trochu ji litovala, trochu byla v rozpacích,
protože nevěděla, co má odpovědět. Pokud by souhlasně přikývla
a dala najevo spoluúčast na radosti své známé, asi by popřela
vlastní hodnotové nastavení, pokud by chování oné kultivované
dcery kritizovala, vysloužila by si sama kritiku za přežitou a
zkostnatělou morálku. A chodit dnes na trh s morálkou, zvláště
poté, co ji hlava státu delegovala každému hajzlovi, není
přece společensky možné. Označil-li jistý zahraniční student
Českou republiku za zemi, kde nic není hanba, měl by ještě
doplnit, že jsme zemí, kde je všechno možné. Osobně bych to
definoval slovy: pokud jsou Spojené státy zemí neomezených
možností, je Česká republika zemí nemožných omezeností. Ona
přešťastná, bodrá česká ženština toho byla dokladem.
Jistě, v životě se může stát všechno možné i skoro nemožné. V
každém z nás jsou sklony dobré i zlé. Osudy lidí jsou pestré a
mnohotvaré. Děti velice často nevyrostou k obrazu svých rodičů
ani nežijí podle jejich představ. V tom je jejich svoboda i
volba vlastní cesty. Mnozí otcové a matky, jejichž děti se
takzvaně nepovedly a končí jako toxikomani, alkoholici, nebo
dokonce v kriminále, obviňují sami sebe, že neudělali ve
výchově všechno, že někde v minulosti selhali. Často jim toto
mučivé sebeobviňování až sebetrýznění vymlouvám. Zvláště když
oba dva dobře znám a znám rodinnou atmosféru i žebříček jejich
morálních hodnot. Člověk přece může udělat v životě všechno,
ale za všechno také nese odpovědnost. V současném světě ovšem
platí pouze první polovina předcházející věty. Odpovědnosti
jsme se zřekli. A před kým bychom ji vlastně měli nést? Před
národem, který vymírá? Před dobou, která se mění? Před Bohem,
který od nás dostal červenou kartu? Před námi samými, které
jednou spolkne krematorium? Před dějinami, které se falšují?
Před dobrým pocitem, který je pouhou emocí? Nebo jenom před
momentální chvílí, která stejně pomine i s těmi, kteří byli
jejími svědky?
Cestou od zubaře jsem počítal, kolik lidí bylo díky životnímu
stylu oné kultivované ženy nešťastných nebo v ohrožení. Vyšlo
mi, že celkem sedm. Nejšťastnější a v absolutním neohrožení
byla pouze moje spolusedící v čekárně u doktora. Tak aspoň
někdo. |
