|
|
 Ve stínu triumfujícího zla
Na počátku českého thrilleru Ve stínu (30. listopadu ve 20.20
vysílá TV Nova) spatříme, jak řadový policista Hakl
(prošedivělý Ivan Trojan jej obdařil snad až jistým
smolařstvím, současně i houževností) vyšetřuje běžnou
hospodářskou kriminalitu. Zjišťuje třeba, kdo má na svědomí
vyloupenou pokladnu, neboť ani v éře běsnící diktatury
proletariátu takové přečiny zjevně nezmizely, odhodlán být v
rámci možností loajální vůči panujícímu režimu.
Píše se rok 1953, ve vzduchu se vznáší přízrak chystané měnové
reformy a Hakl, věren zásadě nezpronevěřit se hledání pravdy,
se ocitá sám v ohrožení, když odmítá uvěřit oficiální verzi
šířené všemocnými estébáky i přizvaným východoněmeckým
expertem Zenkem (Sebastian Koch), že vražedné loupežné
přepadení mají na svědomí zrádní židovští zaprodanci. Marně je
přesvědčován, že dále pátrat nemá smysl, když se všichni
zadržení přiznali...
Snímek natočený Davidem Ondříčkem se opírá o pečlivou
rekonstrukci dobových reálií, a to nejen ve vnějším přiblížení
zavlhlého velkoměsta, ale hlavně ve věrohodném, nevtíravém
postižení mechanismu, jakým se chystaly vykonstruované
politické procesy. Velký podíl na sugestivním vyznění filmu má
zejména výtvarné pojetí. Polský kameraman Adam Sikora postihl
nejen deštivé přítmí raného jara a lezavý chlad prýštící z
oprýskaných budov, ale zejména potemnělost místností s
postavami vnořenými do stínu a leckdy se měnícími v pouhé
siluety.
Stejně jako Hakl ani divák nedostává okamžitě potřebné
informace, může toliko tušit spletité mocenské zákulisí
ovládané ruskými poradci. A zjišťuje, že nic není takové, jak
se na první pohled může jevit. Jenže ponurý, jakoby do sebe
obrácený zevnějšek vyprávění je natolik neprodyšný, že
překrývá další tváře oné tragické doby.
Vždyť tehdejší roztančené manifestace symbolizovaly sjednocení
mas, vždyť vládlo téměř patologické truchlení po zesnulých
vůdcích, Stalinovi a Gottwaldovi. Také nalezneme zbytečná
klišé, třeba bezmocně rozhořčené vyhazování již bezcenných
bankovek z oken nebo okatě naléhavá mravní ponaučení, která
Hakl sděluje svému malému synkovi jako svůj odkaz již ledasco
chápajícímu děcku.
Nic to však nemění na sugestivitě příběhu, Ve stínu patří mezi
díla vypravěčsky sugestivní, vizuálně úchvatná. Režiséru
postihl stísňující pocit z ovzduší prosyceného všudypřítomným
podezíráním, připomenu aspoň, jak se Haklovo tušení, že by
mohl sledován, mění v jistotu. V tomto ohledu považuji za
příkladně – i zvukově – zvládnutou sekvenci, kdy Haklův synek
procítěně přednáší básničku o věrolomném kulakovi, jak si ji
nachystal do školy, zatímco otec zoufale, i v synově aktovce,
hledá usvědčující předmět doličný, kterým je zdánlivě obyčejný
náboj. Snad televizní obrazovka zprostředkuje všechnu
působivost tohoto stále naléhavého díla.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
