|
|
Dan Bárta, muzikant
Co vlastně symbolizuje obal vašeho nového alba Maratonika, na
kterém jste s kapelou vyfocen po krk v písku? Snad vám někdo
neřekl, abyste se šli zahrabat…?
To byste se přesně museli zeptat Jakuba Klima, který to fotil,
ale když jsme z těch jeho fotek vybírali, měla tahle v sobě
takovou divnotu, která mě zaujala. A to zahrabání je vlastně
jen taková truchlivá osudovost. Hm, nebo spíš vědomí
nevymanitelnosti.
Maratonika vychází pět let po předchozím albu. V čem zásadním
je Maratonika jiná než deska Animage?
Změnila se sestava kapely. Ze sextetu je kvintet, novinkou je
posun těžiště na kytaru. Tím pádem je zvuk jiný. Taky jsme si
tu desku dělali sami u nás ve studiu. A je o pět let mladší,
zatímco my o pět let starší…
Album má podle vašich vyjádření ambici oslovit širší publikum.
Co si pod tím představit? Chcete se vrátit do hlavního proudu
domácí populární hudby?
Všechna naše alba měla vždycky ambici oslovit co nejširší
publikum, jakkoliv jsme tomu nikdy nešli naproti víc, než že
jsme tu ambici deklarovali. Hlavní proud domácí populární
hudby… A kdopak jej objektivně tvoří? Skoro bych měl teďtu
drzost říct, že jsem v něm buď nikdy nebyl, nebo jsem v něm
stále.
Jedna z nových písní Languages jako by vypadla z repertoáru
Stinga.
Je to ten typ muziky, k níž byste chtěli v kapele směřovat?
Vida. Stinga máme rádi, jinak snad ani nelze, ale zatím jste
první, kdo to jméno v souvislosti s Languages vyslovil. Ale je
to dobře, protože posazení dvojhlasu v melodické lince, určitá
vypjatost a angličtina spolu s velice střídmým a poměrně
tvrdým doprovodem můžou evokovat rané Police. Sting dokázal
velice pestře aranžovat a spolu s kamarády velice umně zahrát
docela obyčejné písničky – a v tom je pro každého muzikanta
inspirativní, pokud tedy nepatříte mezi ty, kteří ho
nesnášejí, což také může být...
Nové album opět vzniklo v těsné spolupráci se členy vaší
kapely Illustratosphere, celá kapela je podepsána i pod
autorstvím skladeb. Jak ta technologie vzniku písně v
Illustratosphere funguje? Kdo je „spouštěčem“?
Základní prvotní nápad většinou máme já nebo Filip Jelínek. A
pak si navzájem pomáháme, aby to bylo co nejblíž představě o
správnosti. Někdy má Filip hotové všechno sám. Někdy jej já
terorizuju, aby mi sloužil, protože to všechno slyším v sobě,
jen to neumím vyjevit. A pak se k tomu vztáhnou další kluci,
přičemž někdy dojde k velmi výrazným změnám: v harmonii,
formě, interpretaci…
Už jste se zmínil, že kapela se vám personálně trochu
proměnila. Co bylo příčinou?
Kytarista Jarda Friedl v míru a lásce odešel sám s tím, že
cítí, že už toho bylo dost. Přišel na náš první společný
koncert v novém, dal si pivko a vece, dobře vám to hraje,
kluci. Zkrátka ideál. A pianista Standa Mácha měl nějaké
nesrovnalosti v rámci tria našeho basisty Roberta Balzara, tak
se to jen svezlo s sebou. Místo pianisty jsem nechtěl nově
obsazovat s tím, že se do Illustratosphere vrátí kytarista
Mirek Chyška, tím pádem bude mít Filip obsluhující klávesy na
starosti i piánové party, kterých ovšem z povahy Mírovy kytary
poněkud ubude…
Album vznikalo ve vašich studiích. Chtěli jste ušetřit? Co je
plus a minus natáčení mimo profesionální studia?
Tím, že si to studio musíte postavit a vybavit, se věru
zvláště při natáčení první desky příliš neušetří. Plusem je,
že máte čas, můžete si vymýšlet hezky na koleni sami, což je
také tvůrčí práce, tedy shrnuto – plusem je větší svoboda.
Minusem nechť je, že nikdy nemáte dost správných mikrofonů a
drátů a že vám to z toho kolena taky sem tam sklouzne,
rozplácne se na podlaze, vy musíte začít znova a není, kdo by
mohl dostat pokutu nebo vynadáno.
Texty k písním jste si napsal sám. Dá se říci, že má album
nějaké jednotící téma?
Texty vznikaly průběžně, jsou tam jak upravované starší práce,
které původně ani písňovými texty nebyly, tak úplně nové věci.
Párkrát jsem zpracovával nějaké téma, téměř zadání, mám tam
pár automatických textů, těch víc než dříve, jen začištěných a
následně obsahově ošetřených, nějaké popisy obrazů nebo dojmů,
občas mi do toho vklouzlo trochu jízlivosti, sebeironie…
Jednotící téma se tedy najít asi nedá.
S angličtinou vám v některých textech vypomohla vaše partnerka
Alžběta, profesí tisková mluvčí České televize. Nemá tendenci
radit vám i jinde, třeba v PR?
Možná co se šatníku týká, ale její tendence radit mi v PR je
přímo úměrná mé tendenci PR ignorovat. Což tedy v překladu
znamená, že o to sem tam doma zavadíme, ale nic víc...
Standardně hodně koncertujete, ale turné, které jste
připravili k albu Maratonika, budí respekt. Skoro čtyřicet
koncertů od konce října do poloviny prosince, to je pořádný
zápřah. Těší vás klasické turné ve stylu jeden den v
Bratislavě, druhý den v Plzni…?
Hraní samotné je skvělé, když se daří, je dobrý zvuk, tak v
podstatě i relaxační. Ovšem ty přejezdy jsou úmorné, po delší
době nastává takové divné bezčasí. A dnes už je bohužel v mém
případě nutné i odolat báječné atmosféře pokoncertního baru…
Před pár lety jste se stal jedním z hudebníků, kteří se
zapojili do kampaně Kopírování zabíjí hudbu!. Proměnil se od
té doby nějak váš názor na stahování hudby?
Název té kampaně nebyl šťastný, kopírování likviduje
hudebníky, hudbu ne. Stejně nešťastná a velmi zavádějící je
ale i rétorika typu „hudba patří všem“. Můj názor se vlastně
neproměnil. Stahování, tedy kopírování jakýchkoli dat bez
svolení jejich tvůrce nebo vlastníka je, bylo a bude krádeží
nebo alespoň podílením se na ní. Stejně jako vědomé pojídání
lidského masa je, bylo a bude kanibalismem, i kdyby byl
ministrem kultury světa Jack Sparrow a předsedou OSN Hannibal
Lecter. Když kradu, je prostě dobré vědět, že kradu, a
netrápit se nějakou složitou ideologií, která to kradení
relativizuje, omlouvá, zamlžuje, přejmenovává… Taky jsem
muziku kradl, to časem přejde, a když si přiznáte, že kradete,
tak to přejde docela brzo. Přičemž každý člověk prostě chápe i
beze mne, že mezi jablkem u cesty a figurkou v hračkářství je
podstatný rozdíl.
Milan Šefl, publicista
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 18.
11.
Foto Ivan Prokop
|
