|
|
Taťjana Medvecká: Mikrofon mě má rád, i já jej
Na závěrečném večeru 30. ročníku mezinárodního festivalu
rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio byla 7. listopadu udělena
Hereckou asociací historicky první Cena Thálie za rozhlasové
herectví. Získala ji herečka Taťjana Medvecká za roli Dory
Němcové, dcery slavné spisovatelky, v rozhlasové hře Mileny
Štráfeldové Osamělé večery Dory N. Režijně je pod tímto
strhujícím příběhem podepsán Michal Bureš, proto jej požádala
redakce o vyjádření vztahu k této znamenité herečce.
Naše první setkání se odehrálo nad audioknihou z povídek
současné maďarské autorky Krisztiny Tóthové. To bylo před
čtyřmi lety. Předtím jsem její jméno z mnoha rozhlasových
inscenací znal, ale coby režisérský kandrdas jsem se ji
oslovit neodvážil. Ona stála před mikrofonem prvně roku 1967,
já za režisérským pultíkem o třicet dva let později – tedy
jasný nepoměr v režisérův neprospěch. Už při prvním setkání
jsem ale pocítil, že to tak úplně není. Podivila se (jak se
sama vyjádřila) mé zapálenosti pro věc, zachycení detailu a
bazírování na něm, mému nezměrnému odhodlání a podivila se
rovněž velké lahvi balené vody v boční kapse mého batůžku. Můj
pitný režim je prý obdivuhodný…
Vzpomínka
Podzimní deštivá Vídeň. Sedím za okny kavárny poblíž Hofburgu.
Volám jí. Jede právě na představení do Bratislavy. Cestou mi
po telefonu vypráví o režiséru Jiřím Rollovi a její první
rozhlasové roli světlušky ve hře Ivo Vojnoviče Smrt matky
Jugovičů, o dramatickém kroužku vedeném Jiřinou Stránskou,
výtečnou učitelkou základů hereckého řemesla. „To ona mi
vysvětlila správné výslovnosti dlouhých a krátkých
samohlásek,“ vypráví překotně, s velkou chutí vyprávět.
„Rozhlas je moje posedlost. Zprvu jsem jím byla nepolíbená.
Bláhově jsem si myslela, že stačí jednou si pročíst scénář a
bude mi jasné, co mám hrát.“ Z omylu ji vyvedla režisérka Jana
Bezdíčková. Dala si tu práci a začala lehkomyslnou začátečnici
tepat, formovat, naplňovat zdravými pochybnostmi. „Nebýt té
Janiny školy,“ říká, „prachšpatně by se mi bylo točilo s pány
režiséry Horčičkou nebo Melčem. Oba byli múzičtí, talentovaní,
tvrdí a nekompromisní. Díky nim jsem se naučila věřit
režisérovi, jeho podnětům a připomínkám.“ Doplňuji, že jsem si
toho povšiml už na našem prvním setkání, ale že se za tím dle
mého ani v nejmenším neskrývá její slepá odevzdanost. Ona má
chuť diskutovat o textu, o jeho co nejpřesnější interpretaci,
o použití adekvátních hereckých prostředků.
„Zlomová pro mě v tomto ohledu byla spolupráce s paní
režisérkou Hanou Kofránkovou. Pamatuju si, že jsme spolu kdysi
v osmdesátých letech natáčely monodrama, které dramaturgoval
Ivan Škapa. Byl to příběh mladé dívky ve svízelné životní
etapě. Když to tehdy v rozhlase běželo, pochválili mě i mí
starší herečtí kolegové z divadla. Tenkrát jsem ucítila, že mě
rozhlasový mikrofon začal mít rád.“ Nezradil ji ani na počátku
devadesátých let, kdy jí divadlo nenabízelo významnější
herecké příležitosti. Zaníceně vzpomíná na soutěžně-naučný
cyklus rozhlasových pořadů Kdy to bylo?. Posluchači měli hádat
letopočet, se kterými jsou spojeny události, o nichž se
vypráví. Zahrála si tak Marii Antoinettu nebo Kateřinu
Velikou, silné ženské hrdinky postavené před zlomovou situaci.
„Dnes vím, že to bylo velké cvičení pro mou další kariéru,“
dodává. S podobnými ženami se pak setkala v mnoha hrách a
četbách. Třeba s Virginií Woolfovou. Její Deníky vydal na CD i
Radioservis.
Dora N.
V lednu 2013 spolu sedíme v karlínském rozhlase, za okny
sněží. Na stolku otevřený scénář vyprávějící o dceři slavné
spisovatelky – Doře Němcové. Napsala jej Milena Štráfeldová.
Dlouhé minuty diskutujeme o spanilé Boženě a skrofulózou
zohyzděné Doře, o obrozencích a mýtu, který hrou podlamujeme.
Předehrávám, ona se usmívá. Přehnaně gestikuluju, ona se
usmívá ještě víc. (Ani se jí nedivím.) Místy vstanu a zvýším
hlas, napjatě mě sleduje a vážně pokývá hlavou. Po týdnu hru
natáčíme. Točíme ji vcelku. Poprvé, podruhé, potřetí. Dora v
průběhu čtyřiceti minut odhalí svá nejniternější a
nejcitlivější tajemství. Pološepot střídá křik, pomalý tok vět
se rozvlní v houpačku, po níž se rychlostí blesku řítí k uším
posluchačů nemilosrdná pravda.
O Velikonocích hra proběhne vysíláním a začíná žít svým
vlastním životem. Na podzim 2013 ji porota vybere mezi pět
nejlepších her přehlídky Prix Bohemia Radio. Výkon Taťjany
Medvecké nominuje na historicky první udělovanou Cenu Thálie
za rozhlasové herectví. Potvrzuje se tedy, že mikrofon má
Taťjanu Medveckou rád stále. A ona má ráda jej. Díky za to!
Michal Bureš, režisér ČRo a předseda Sdružení pro
rozhlasovou tvorbu
Foto Archiv ČRo |
