|
|
 Dva
krajané – dva pohledy
Počátkem 20. století dorazili do dalekého Chile kromě jiných
přistěhovalců či cestovatelů i dva krajané. V roce 1907 projel
železničním tunelem pod Aconcaguou slovenský lékař a
spisovatel Matej Bencúr, který studoval v Praze. Se svou
chorvatskou manželkou se usadil v Punta Arenas a jako ctihodný
občan se tam stal hlavou krajanského spolku. My ho známe pod
jeho uměleckým jménem Martin Kukučín jako zakladatele moderní
slovenské prózy. V Chile žil dlouhá léta, zemřel v roce 1928 v
Záhřebu a jeho ostatky pak byly převezeny do rodného Martina.
Zhruba o šestnáct let později projel tímtéž tunelem pod Andami
i vyučený bednář František Čech-Vyšata z Chluman u Husince. Do
Jižní Ameriky se vydal proto, aby zapomněl na nešťastnou
lásku, a prožil tam s dvěma přestávkami dvacet sedm let.
Cestoval sám, například v argentinské pampě strávil se svým
koněm a psem osamělých osm měsíců. Někdy pracoval jako dělník
v továrně, řidič tramvaje, truhlář či bednář v pivovaru. Když
vydělal nějaké peníze, vydal se zase někam dál. V jedné
hospodě ve Vršovicích prý později měl svůj klub přátel. Jeho
členům promítal „světelné obrazy“ z cest a zanechal po sobě
několik zajímavých cestopisů.
Oba muži, vážený občan Bencúr i osamělý tulák Vyšata, strávili
delší čas v kraji kolem Magellanova průlivu a oba se setkali s
příslušníky vymírajících indiánských národů. Oba o tom také
napsali do svých knih a odlišnost jejich svědectví a způsobu
myšlení je i dnes inspirativní.
Martin Kukučín je v roce 1922 v knize Prechádzka po Patagónii
charakterizoval takto: „Nedá se říci, že je to snad národ
neschopný, tupohlavý. Je zatvrzelý a nevšímavý. Nikdy se
nenamáhal, aby zblízka pozoroval naši vzdělanost, její projevy
a plody, základní pravidla a měřítka, její výhody a
nedostatky, stránky světlé i stinné. Snad si myslel, že ty
všechny věci nejsou hodné jeho pozornosti a zkoumání.
Snad považují za vzdělanost to, co mají ve svých táborech. A
to je: lov, boje, pití, zlodějské výpravy k sousedům, únosy
cizích žen... (...) Tak si oni sami podřezali žíly svého
života. Osaměli, odtáhli se od cizince a souseda, nechtěli si
vzít, co měl dobrého, nechtěli si přivlastnit výdobytky jeho
vzdělanosti...“
O pět let později se František Čech-Vyšata ke stejnému tématu
vyjádřil ve svém cestopise Patnáct let v Jižní Americe
následovně: „Abychom mohli o nich usuzovat, je nutno vniknout
do jejich života i primitivní duše, jít za nimi do němých,
záhadných krajů, kde v hlubokých lesích se úzkostlivě skrývají
před zraky svých pronásledovatelů... (...) Cizinci zmocnivší
se násilím země jejich otců těží z půdy velké bohatství a pro
ně nemají než ústrky, pronásledování a těžkou práci. Úřady
zdejší dávají osadníkům lidsky nijak odůvodnitelné právo, aby
na najatém nebo od vlády koupeném pozemku naložili i jen s
objevivším se Indiánem podle své vůle a svého svědomí. A toho
svědomí je zde tak málo, že běloši dávají přednost hrubému
násilí před výchovou. A prostě toho Indiána, který se nechce
jakékoli jejich vůli podrobit, beze všech procesů odstřelí.“
Řekl bych, že charakteristika národa, který se nikdy
„nenamáhal, aby zblízka pozoroval naši vzdělanost, její
projevy a plody, základní pravidla a měřítka…“, nepříjemně
evokuje naše Kukučíny. Ti by přece také s chutí dali přednost
hrubému násilí před výchovou...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
