|
|
 Petr
Pavlovský, teatrolog a publicista
Prorocký dokument?
Materiál ke svému audiodokumentu Dvacet let po rozvodu sbíral
Jan Sedmidubský především na Slovensku. Největší prostor byl
právem ponechán publicistům, které mnozí z nás znají jako
důvěryhodné komentátory, Štefanu Hríbovi či Martinu Šimečkovi.
Opakovaně zaznívaly názory, že většina občanů Slovenska
rozdělení Československa nechtěla. Po větě „v Košicích nikdo
rozdělení nechtěl, ale nikdo proti tomu nic neudělal“, jsem si
nutně vzpomněl na tehdy frekventované úsloví „mlčící většina“.
Ta by se dle jejich názoru projevila v případě konání
referenda. Vyloučeno to není, ale je zde zásadní otázka, zda
takové referendum bylo vůbec možné. Především by se muselo
konat odděleně v Česku a na Slovensku, aby se vyloučil
argument, že Češi Slováky přehlasovali. Je třeba si uvědomit,
že u nás byla proti rozdělení „hlasitá většina“ – v jeho
prospěch nepromluvil jediný relevantní politik, ba ani
předseda šovinistických republikánů Miroslav Sládek. Jak
připomněl Štefan Hríb, „česká média nebyla ani trochu
protislovenská“, což s některými slovenskými dost ostře
kontrastovalo.
Dále nepovažuji za pravděpodobné, že by se česká a slovenská
reprezentace vůbec shodly na otázce referendem položené. V
nekonečných debatách bylo totiž zjevné, že obě strany se
neshodnou ani na významech elementárních pojmů (například
federace a konfederace), až to někdy budilo dojem, že
nedorozumění nevyplývají vždy přirozeně z diskuse, ale že jsou
záměrná. Pokud by tato překážka byla překonána a teze o mlčící
většině je pravdivá, je pak zřejmé, že Vladimír Mečiar a
spol., kteří se nakonec z mocichtivosti stali ohnivými
separatisty (před volbami ještě takoví nebyli), by nikdy nešli
do referenda, ve kterém by jim hrozila porážka. Přitom
federální vláda byla už tehdy tak slabá, že by Slovensku
referendum nikdy nemohla nařídit.
Na pravou míru je třeba uvést tehdejší postoje a jednání
Václava Klause. Nikdy jsem nebyl jeho příznivcem a nikdy jsem
nevolil ODS, ale nemohu nepřipomenout, že už při projednávání
státního rozpočtu na rok 1992 se Klaus projevil jako zapálený
čechoslovakista a zásadní odpůrce tendencí vedoucích k
rozdělení státu. Počátkem volebního roku dokonce inicioval
založení slovenské, profederaliatické ODS a v jejích barvách
si jezdil třepit ústa po náměstích slovenských měst. Podobným
čechoslovakistou byl i Alexander Dubček, ovšem jeho strana na
Slovensku ve volbách zcela propadla, stejně jako ta Klausova.
Kde byla tehdy ta „mlčící většina“?
Rozdělení státu vygenerovaly de facto volby. Nebyla tu žádná
celofederální politická strana (rozdělili se dokonce i
komunisté), na Slovensku zvítězila populistická levice (pokud
se tak dá HZDS nazvat), v Česku pravice. Obě země prostě
přestaly být kompatibilní a rozpad byl pouze otázkou času.
Jeho relativní bezbolestnost je malý zázrak, který historie
jednou přičte k nejpozitivnějším Klausovým činům.
Dokument byl zřejmě natáčen ještě před našimi volbami, a tak
se shodou okolností stalo, že závěrečná vzpomínka Milana
Šimečky dostala tak prorocký tón, že se mi až srdce v těle
zastavilo. Mluvil totiž o prvních letech samostatnosti jako o
životě v mafiánském státě „duce“ Mečiara, ve kterém málem
přišli o demokracii a přiblížili se Bělorusku. Museli projít
katarzí, po níž si demokratického režimu více váží, a ještě
více se přimkli k Evropě. Taková katarze prý Česko stále ještě
čeká. Teď na konci října se obávám, že už je to tady. |
