|
|
 Milan
Slezák, komentátor ČRo
Augustus božský, a přece tak lidský
Božský Augustus opustil pozemský svět 14. srpna roku 14, a je
proto menší záhadou, proč dnešní Římané začali dvoutisící
výročí jeho smrti slavit už letos. Asi si to chtějí řádně
užít. Již od října lze v Scuderie del Quirinale zhlédnout
výstavu věnovanou právě Augustovi. Císař tu figuruje na dvou
stovkách starožitností, od soch a šperků až k jídelním
podnosům. Součástí výstavy je i jezdecká socha, která byla
objevena v Egejském moři a v Itálii je ukazována vůbec poprvé.
V mnoha exponátech vidíme Augusta tak, jak sám chtěl být
viděn: jako triumfátora; jako sjednotitele, který ukončil
vleklou válku a dal zemi mír; jako oporu spoluobčanů a pilíř
mravnosti; jako vizionáře a odborníka zhola na vše včetně
délky tóg.
Portréty dokládají, že na názornou agitaci – kterou na
mistrovské úrovni zvládali již Asyřané – si Augustus dokázal
najít příhodné umělce. Že byl model relativně malý, vysoký jen
167 centimetrů? S tím se přece dá pracovat, zejména má-li
člověk augustovsky statná ramena. Že měl rozestouplé, drobné a
křivé zuby? A znáte snad jediný Augustův portrét, na němž má
imperátor otevřená ústa? Že zanedbával úpravu vlasů? A kdopak
by ho asi portrétoval jako rozcuchaného? Kdo by na jeho
podobizně zdůrazňoval pihy na hrudi a na břiše, připomínající
svým rozmístěním souhvězdí Velkého vozu? A který podvratný
umělec by si Augusta troufl zobrazit jako kulhavce? (Ostatně
císař pokulhával jen občas, a to si pak na levý bok a přilehlé
stehno přikládal teplé placky z písku a rákosí.)
I portrét s plackou na císařském boku si bohužel můžeme pouze
představovat. Ale nezačalo se vám mezitím zdát, že Augustus
musel být zajímavý i jako člověk, a nejen jako úspěšný
politik? A právě takhle ho chce podat římská výstava. Dává
prostor tvůrci dějin, ale zároveň se chce dostat i pod
císařskou kůži. Jaký tedy byl Augustus v soukromí?
Pán tehdejšího světa se panicky bál zápalu plic. Nepřeháněl to
tudíž s koupáním. Raději se nechal polít vlažnou či odraženou
vodou, která dlouho stála na slunci. V mírné italské zimě se
balil do nátělníku, čtyř tunik, vlněného návleku na prsa a
těžké tógy. Nesnášel však ani sluneční svit. Chránil se proti
němu kloboukem s širokou krempou, který někdy nosil i doma.
Měl rád procházky a často je zakončoval krátkým během, ale pak
vyžadoval plášť či pokrývku. Mimochodem: v tom všem se
Augustus zásadně lišil od svého prastrýce a adoptivního otce
Julia Caesara. Ten na vlastní zdraví nebral pražádné ohledy.
Potrpěl si na to, že s vojáky sdílel na válečných taženích
veškeré nepohodlí. Jenže Augustus, i když ho nakonec skutečně
sklálo nastuzení, kterého se tak strachoval, zemřel v
šestasedmdesáti. Zatímco Caesar, když ho senátoři zabili v
jeho pětapadesáti, byl předčasně zestárlý muž.
Dvojí bitvu u Filipp (proti Caesarovým vrahům) Augustus –
pardon, tehdy ještě Octavianus – prolajdal v ústraní.
Nepřátelé o něm říkali, že se bál. Totéž se o něm povídalo po
bitvě u Actia proti Antoniovi. Do ní se prý
Octavianus/Augustus zapojil teprve poté, co jeho admirál
Agrippa začal nad Antoniovými silami rozhodně vítězit. Rodinný
život neměl Augustus nijak zvlášť šťastný. Teprve ve svém
třetím sňatku se mohl spojit s Livií, ženou, kterou dlouho
miloval. To jste slyšeli, že ho nakonec zahubila právě ona,
když mu otrávila jeho oblíbené jídlo, zelené fíky? Doufejme,
že je to pomluva a že opravdu doplatil na noční cestu lodí a
již zmíněné nachlazení. Faktem je, že následníci, které si
vyvolil, včetně jeho vnuků, zemřeli a on se nakonec musel
spolehnout na nemilovaného Tiberia, syna Livie z jejího
prvního manželství. A dceru a vnučku si vzdálil sám. Vypověděl
je do vyhnanství, poněvadž se mu zdálo, že žijí nemravně.
Památky na onoho podivuhodného muže můžete ve Scuderie del
Quirinale obdivovat do 9. února. Nestihnete si včas odskočit
do Říma? Nevadí, expozice se pak přesune do pařížského Grand
Palais. Bude tam k vidění od 19. března do 13. července. |
