|
|
 Jak
politik odchází
Dramatik Václav Havel debutoval jako filmový režisér, když se
ujal přepisu své poslední hry Odcházení (uvádí ČT2 ve středu
18. prosince ve 22.00). Josef Abrhám tu vypodobnil bývalého
kancléře Viléma Riegera, jenž se navenek noblesně, ale ve
skrytu duše přece jen ublíženecky vyrovnává s možná vynuceným
odchodem z politického výsluní, s poťouchlým zájmem bulvárních
médií i šalebnými lákadly nové vlády.
Autor svůj pohled, snad grotesknější, než naznačovala
divadelní předloha, zacílil hned několika směry: v modelových
situacích přibližuje zákulisní politické machinace, sytě
vykresluje různorodou, zpravidla karikovanou sestavu postav v
Riegerově blízkosti, pohrává si s obsahově vyprázdněnými
politickými frázemi, a to jak v jejich znění, tak v jejich
užívání. A odkazuje na všelijaké cizí motivické zdroje ve
výstavbě příběhu i jeho inscenačním řešení: problesknou
Shakespearovy „státnické“ promluvy z Krále Leara i odkazy na
Čechovův Višňový sad, včetně uchvácení výstavní vily a
likvidace přilehlého sadu, včetně zmínky o epizodní postavě
Jepichodova.
Výrazným rysem je zjevně teatrální kostýmování (především
dámské), které evokuje dobové i prostorové bezčasí stejně jako
některé rekvizity, jak nasvědčuje hlavně závěrečný odjezd
kočáru taženého koňským spřežením – jako kdyby tu odněkud
zpovzdálí dýchl sám Král Ubu. Také pohybování postavami,
jejich přicházení i odcházení s nastolením rozličných emocí
vzbuzuje představu jakéhosi obludného loutkového představení.
V hudební rovině dominují rockové melodie inspirované
Beethovenovou Devátou symfonií.
Divadelní půdorys předlohy zůstává i ve filmovém zpracování
zachován, dění důsledně setrvává před domem, do něhož nikdy
nezavítáme, dokonce i původem jevištní efekty (vichr, liják)
jsou toliko zhmotněny do jakýchsi interpunkčních předělů.
Kameraman Jan Malíř jako by zaznamenával divadelní inscenaci,
jen zasazenou do reálného exteriéru – v této podobě by mohla
být třeba nachystána pro otáčivé hlediště v Českém Krumlově.
Všimneme si, jak Havla okouzluje motiv chůze po vodní hladině
přilehlého zahradního jezírka: odehraje se tam nejen
fantasmagorická scéna tanečního křepčení, ale hlavně tudy
přichází, nejprve jako zosobnění zdánlivé nevinnosti, mladá
vědkyně, aby vyslovila svůj obdiv Riegerovi, o němž napsala
diplomovou práci, aby se vzápětí s touž vnadnou nenuceností
obrátila i na jeho zcyničtělého následovníka ve vládním úřadě
(Jaroslav Dušek). A zejména se zpod hladiny – podoben zmoklému
vodníku–- vynoří v závěru sám Havel, aby sdělil, že pravda a
láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Jan Jaroš, filmový publicista |
