|
|
 Nevinné
Portugalsko
Osm dní jsem projížděl kraji Minho, Douro a Alentejo. Ve
spletitých uzlech silniček i autostrád jsem bloudil od vesnice
k vesnici a každou chvíli se ztrácel. Na mapách byla písmenka
moc malá a u spousty vesnic či městeček chyběly cedule, takže
jsem mohl leda hádat, jak se to tam asi jmenuje. Říkal jsem
si, že se musím zeptat Františka Listopada, který v této
podivuhodné zemi žije přes padesát let, jaké to tu bylo, když
ještě neexistovala tahle neuvěřitelná dálniční síť. Návštěvu v
básníkově domě jsem měl ovšem naplánovanou až na poslední den
své cesty.
Neumím portugalsky, ale dokážu si koupit večeři, sýr, olivy,
chleba, co člověk potřebuje, a poděkovat obrigadinho, což je
zdrobnělina, znamená to něco jako děkujíčkuju a všichni
Portugalci, které znám, se tomu umějí zasmát. Také se umím
zeptat na cestu, jenže když domorodec spatří portugalskou
značku na autě, neváhá a spustí palbu slov, navíc se vloží do
okénka a stačí ještě okřikovat manželku, která pochopitelně
také radí... Když se mi v té kanonádě podaří rozpoznat
„doleva“ nebo „doprava“, je to úspěch, avšak motanice tím
většinou neskončí. Obrigadinho...
Nakonec jsem skoro všechno našel, i staré keltské sídliště v
horách nad Guimaraes. Klopýtal jsem po nejhůře vydlážděné
cestě svého života až k replikám keltských domů postavených v
devatenáctém století. Paní, která se tam o dědictví Keltů
stará, prodává lístky a neodmyslitelnou kávu v bistru, si
uchovala rysy portugalské krásky z filmu Láska je láska.
Vypráví, že tam nikdy nesněží a že když veze v zimě dítě do
školy v údolí, nemá jako jediná na střeše auta sněhový
poprašek. „Je tu v průměru o tři stupně tepleji než v údolí.
Ti Keltové si zkrátka uměli vybrat místo k bydlení!“ Prodala
mi o tom knihu v angličtině a nakonec prozradila, že tu teď
žije jen se synem, protože manžel je řidič a sehnal práci ve
Francii.
„Jak často se vrací domů?“ zeptám se a ona odpoví, že se
nevrací, nemůže si to dovolit…
Vzpomenu si na ni hned po příletu do Ruzyně, když se na mě
taxíkář oboří, protože chci odvézt jen do Přední Kopaniny a
jemu se to nezdá dostatečně rentabilní.
Nakonec jsem našel i byt Františka Listopada v Lisabonu. Byl
podvečer a ulice v hlavním městě jsou také značeny značně
ledabyle. Motal jsem se v té čtvrti skoro tři čtvrtě hodiny,
než jsem se zcela nečekaně ocitl před jeho dveřmi. Měl zrovna
narozeniny, dvaadevadesáté, a když jsem mu popsal, jak jsem
bloudil, řekl s čertovským pousmáním zhruba to, co jsem
očekával:
„Našel jste to. Tak je to správně.“
A pak jsem se ho mohl konečně zeptat, jaké bylo Portugalsko
předtím, než postavili ty stovky a stovky kilometrů silnic.
„Bylo jiné. Bylo nevinné,“ řekl. „Když jsem se sem přiženil,
udělali mě ředitelem televize. Uměl jsem číst a psát a trochu
i malovat, tak si mysleli, že bych to mohl dělat... Dálnice
měla tehdy dvanáct kilometrů. Dneska je tu všechno jinak.
Portugalsko už o svou nevinnost přišlo.“
Než jsem se ale opět vydal do lisabonského bludiště, stačili
jsme si vyprávět o spoustě míst, o nichž to ještě tak úplně
neplatí...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
