|
|
Elliott Erwitt horizontální i vertikální
Pražské Leica Gallery se povedla další skvělá výstava: do 5.
ledna tu běží retrospektiva Elliotta Erwitta, jedné z
nejdůležitějších postav světové fotografie po druhé světové
válce. Výstava se jmenuje Personal Best for Leica. To značí
dvojí: jednak jde o průřez autorský, jednak tu máme jasný
důkaz, že mistr je navzdory svému vysokému věku stále při
chuti.
Erwitt, ročník 1928, je samozřejmý kosmopolita: kořeny má v
Rusku, narodil se ve Francii, žije v USA. „Kosmopolitní“ je
jaksi i vertikálně: fotografie se u něj pojí s esejistikou,
reklamou, televizní zábavou i filmovým dokumentem. Ale hlavní
a vedlejší je rozděleno jasně. Erwitt patří k autorům, kteří
profilovali slavnou agenturu Magnum. Některé jeho snímky
fungují v rámci populární kultury skutečně jako ikony: záběr
černošského vojáka, co vyplazuje jazyk do kamery; portrét tří
párů nohou, jedněch lidských a dvojích psích; naháči skicující
oblečený model, atd.
Mohlo by se zdát, že Erwittovo dílo je vnějškové, upnuté k
jasnému gagu, ke střetu dvou obecně příbuzných, ale konkrétně
protikladných motivů. V této rovině si fotograf počíná vesměs
vtipně, někdy si ale neodpustí sarkastický štulec, ba lehkou
zlomyslnost, blízkou třeba Martinu Parrovi. Erwitt je tedy
jistě i kritikem „amerického snu“, a vlastně všech dalších
podobných snění na romantické bází. Jenže pod svrchní vrstvou
je daleko víc: pulzuje tu srdce fotografa v jádře
humanistického, rozvíjejícího linii, kterou otevřel
Cartier-Bresson svými pověstnými „rozhodujícími okamžiky“. V
této poloze je Erwitt civilnější, lyričtější, ba místy i
melancholický. A pak tu jsou ještě portréty: vulgárně, uměle
rozesmáté Marylin Monroe i Jackie Kennedyové, skryté ve své
křehkosti za smuteční rouškou.
Elliott Erwitt si dal na výběru záležet. Výstava v Leice je
vyvážená, předvádí mistra ve všech jeho polohách. Jako
bonvivána, který svými snímky poskládal dohromady puzzle
poválečné Ameriky a který si rád a ostentativně užívá svého
vítězství. Ale i jako toho, kdo neztratil nikdy ze zřetele to
základní lidské – citlivost, porozumění, soucit.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
