|
|
Nedopovězená muzika Jany Šteflíčkové
 Uprostřed
letošního roku bylo představeno pozoruhodné písňové album,
které autorka pojmenovala jen stroze svým jménem: Jana
Šteflíčková. Z bookletu, který obsahuje texty i v anglickém
překladu (mimochodem tohle přeložit musela být fuška), se
dozvídáme, že se točilo od léta 2011 a vročení má loňské.
Dlouho tedy vznikalo, je z něj cítit životnost, a tak na ně
snad lze s odstupem i upozornit.
Že nejde o lesklé zboží, které se krátce klade na pultík
vyhrazený žhavým novinkám, můžeme ostatně konstatovat doslova:
deska má obal z lepenky připomínající krabici, v níž občas
objevíme pozapomenuté poklady, které překvapí svou
rozmanitostí. A vskutku: každá z těch čtrnácti skladeb je
jiná, je to pestrá sbírka a let světem hudebních i poetických
vlivů. O Janě Šteflíčkové bývá psáno, že kromě svého hereckého
zaměstnání je písničkářkou. Budoucí posluchače desky to však
může mást: nečekejme automatické střídání sloka–refrén ani
sentimentalitu a moudra některých odnoží folku. Jana svá díla
samozřejmě – jak písničkářství vyžaduje – staví na textech,
ale i ty jsou velmi speciální. K epickému písničkářství
přidává nedopovězenost – ano, jsou to příběhy, ale často bez
začátku a konce. Jako by říkala: tak si to, chlape, ještě
jednou poslechni a domysli klidně sám.
Ač se nechce Janu Šteflíčkovou coby svéráz k nikomu
přirovnávat, přece nás při poslechu napadá, co nebo koho
zrovna připomíná. Třeba v bluesovějších kusech jako bychom
zaslechli Zuzanu Michnovou – v úvodní Marylin a ještě víc ve
skladbě Můj milej, která je čímsi tak rajcovní, že Janině
milému docela závidíme. Sugestivní (až moc, chtělo by se říct)
a téměř magickorealistická je Jižní spojka. Pohled na
abiturientský večírek, přesný v tom, jak marná, teatrální až
příšerná může být taková sešlost. Zase jinak zní Příroda volá
s téměř bigbítovou náladou, melodikou i zvukem šedesátých let.
Průraznou změnou je skoro rádiová hitůvka, kotlíkařská
parafráze Když můj táta country hrál. Závěrečná Brouk potemník
zase zlověstně hádá, jaké to bude ve starobinci. Ale možná i
ta je o něčem jiném, tak ještě jednou poslechnout a domýšlet
si?
Písničky na desce Jany Šteflíčkové jako by byly muzikou v noci
za dýmu v útulném baru, kde vás nikdo nevyhazuje a nic vám
nenutí, dokonce ani žádný ožrala neotravuje. Kromě Janiny
kytary ji hraje spousta nástrojů hostujících muzikantů, zvuk
je opečovaný do detailu. Autorka desku vydala nákladem
vlastním a možná i nezávislostí na vydavateli podpořila její
osobitost.
Jan Mattuš, překladatel a publicista |
