|
|
 Jakub
Kamberský, publicista
Zavírá se cesta ke klasice?
Šestého listopadu uspořádal Český rozhlas seminář na téma
Klasické drama a literatura ve veřejnoprávním rozhlasu. Byl
mimořádný účastí zástupců evropských rozhlasových společností,
konkrétně z Velké Británie, Rakouska, Polska a Chorvatska.
Zástupce britské BBC David Hunter mluvil o tzv. rozbíjení
vysílacího schématu, kdy například po celý den vysílají dílo
jednoho dramatika (třeba George Orwella), ovšem nezaměřují se
pouze na samotná dramata, ale i na zmapování života dotyčného
autora. Zároveň se snaží získat posluchače propojováním s
novými médii, nejčastěji internetem, ale i s jinými
institucemi, například knihovnami pořádajícími v době vysílání
klubová čtení. Následné zařazování nahrávek klasického dramatu
či dokumentů na internet je samozřejmostí. Další cestou je
kupříkladu zasazování dějů románů do časové osy: pokud se část
díla odehrává v ranních hodinách, vysílá se daná pasáž v
identickou denní dobu. Vzpomínám si, že o něco takového se
pokusil i Český rozhlas, když odvysílal Škvoreckého Zbabělce
den po dni tak, jak se v románu postupně odehrávají. Bylo to
však bohužel v nočních hodinách, takže si nedovedu představit,
jaký efekt a ohlas tento experiment mohl mít. Zdá se, že
britským modelem by se mohl Český rozhlas inspirovat.
Vcelku mě zaujal protipól názorů zástupců z Polska a Rakouska.
Zatímco z polského příspěvku byla patrná neutuchající tradice
adaptování klasických textů, z rakouského zaznívala skepse nad
špatnou poslechovostí, neživotností klasické rozhlasové hry,
uměle vytvářené ve studiích. Oba pohledy na další vývoj byly
však zřejmé, zjednodušeně řečeno – v Polsku stojí před
otázkou, jestli adaptovat tradičně, či experimentovat, v
Rakousku, zda adaptovat klasické drama vůbec; zkrátka jak
docílit takzvaného živého rádia.
A co tuzemští zástupci? Dramaturg Hynek Pekárek přítomné
seznámil s tím, co vše se od roku 1990 dodnes v dané oblasti
realizovalo. Zhodnotil, co se podle něj zdařilo, ale i
nezdařilo. Důraz věnoval moderní adaptaci Büchnerova Vojcka,
který v roce 2009 zvítězil na festivalu Prix Marulić v
Chorvatsku. Z Pekárkovy prezentace vyplynulo, že nastavený
model adaptovat klasiku jednou tradičně, jindy moderně je
schůdný. Tradiční nerovná se nesdělný, naopak – tradičně, ale
zároveň i sdělně.
Přemysl Hnilička účastníky semináře erudovaně seznámil s
adaptováním divadelních her v historii Československého a
Českého rozhlasu a posteskl si, jaká je škoda, že z éteru
nemáme možnost slýchat víc klasických nahrávek, například z
padesátých let. Zmínil i nešťastné protiargumenty rozhlasových
pracovníků: přílišná délka nahrávky, zastaralost hereckého
projevu, poplatnost době. Hnilička poukázal na oblibu filmů
pro pamětníky a ptal se, proč by i rozhlas nemohl připomínat
kvalitní herecké výkony či s osvětlením kontextu čas od času
pro připomenutí nevytáhnout i nějakou agitku.
Andrea Hanáčková si ve svém příspěvku kladla otázky, jak
přiblížit rozhlas mladým posluchačům. Zdůraznila absenci
sebepropagace, ale i odborné kritické odezvy. Zároveň vyřkla
přání, ať přístup k realizacím klasických textů zůstává i
nadále stejný, protože neúprosné zkracování veškerého obsahu
by klasice rozhodně neprospělo.
Na závěr vše, co zaznělo, shrnul Jan Vedral. Na otázku, má-li
veškeré počínání adaptátorů klasických látek v dnešní době
ještě vůbec smysl, odpověděl, že přes všechny přijatelné, ale
i absurdní výhrady to smysl má. Kánon klasických her může
pomoci v době kulturního a duševního chaosu, tísně. Určitě by
nebylo šťastné, aby současné trendy, jakými jsou civilní
herectví či mnohdy vyprázdněné příběhy, zpřetrhaly tradici
natáčení, ale hlavně vysílání klasických dramat, která
posluchače dodnes oslovují. |
