|
|
 Miloš
Čermák, publicista
Skrytý půvab čtení
Když jsem letos na podzim vydával sbírku povídek Lovestory ve
výtahu, ozvala se mi jedna firma, jestli bych ji nechtěl vydat
také jako audioknihu. „Audio co?“ zeptal jsem se.
„Audioknihu,“ ozvalo se trpělivě ve sluchátku. „Podívejte se,
příteli,“ řekl jsem bohorovně, domnívaje se, že jsem vtipný,
„jestli jste právě přicestoval strojem času z padesátých let
minulého století, tak vás to sice omlouvá, ale i tak byste
mohl prodělat spoustu peněz. Takže se radši sbalte a vraťte se
i se svými podnikatelskými nápady o těch pár desítek let
zpátky!“ Možná jsem to neřekl úplně přesně takhle, ale
každopádně jsem vyjádřil své skálopevné přesvědčení, že v době
eknih, Facebooku a létajících aut je „mluvící kniha“ něčím
naprosto předpotopním, co možná ocení slabozrací či senioři
(starší spoluobčané prominou!), ale určitě ne muž středního
věku, držící prst na tepu doby!
Zkrátím to, nakonec jsme si plácli, dokonce jsem svou knížku
sám namluvil, protože to prý čtenáři oceňují. „Čtenáři? Snad
posluchači, ne?“ podivil jsem se, ale nechtěl jsem se pouštět
do nové debaty. Na rozloučenou mi dali menší zásobu audioknih,
které oni či partnerské firmy vydali už předtím. Hodil jsem
cédéčka na zadní sedadlo auta, ne dvakrát přesvědčený, že je
někdy budu poslouchat. Ale nedalo mi to a po čase jsem po
jedné z nich sáhl. Byl to životopis Steva Jobse od Waltera
Isaacsona, který vyšel zhruba před dvěma lety, nedlouho po
Jobsově smrti. Tehdy jsem tu knížku četl, dokonce ji
recenzoval do časopisu a mluvil o ní v televizi. Do přehrávače
v autě jsem ji zasunul spíš ze zvědavosti než z jakéhokoli
jiného důvodu a neviděl jsem moc důvodů, proč bych ji měl
poslouchat déle než pár minut. Ale to jsem se mýlil. Už po
oněch několika minutách jsem ji poslouchal s naprostým
zaujetím a bylo jasné, že jsem tomu zcela propadl. Když jsem
vystupoval z auta, nemohl jsem se dočkat, až v něm zase budu,
někam pojedu a přitom budu dál poslouchat. A došlo to tak
daleko, že jsem jednou seděl patnáct minut v podzemních
garážích, abych doposlechl do konce rozečtenou… promiňte,
rozposlouchanou kapitolu.
Uvědomil jsem si, že jsem takové potěšení z knihy už mnoho let
nezažil. Myslím tím takovou tu hlubokou rozkoš, kdy hltáte
každé slovo, jste v textu naprosto ponoření, a když čtení
musíte přerušit, už se v tu samou chvíli nemůžete dočkat, až
budete číst zase. Bylo mi to divné, protože jsem celkem
vášnivý čtenář, sice ne už tak jako v době dospívání či
studia, ale stále zhltnu tak jednu knížku týdně. (Zapamatujte
si slovo „zhltnu“, je v tomto kontextu důležité.)
Druhá věc, kerá mi došla, byla však asi ještě důležitější. Byť
jsem poslouchal knížku, kterou jsem četl, a dokonce recenzoval
před pouhými dvěma lety, měl jsem často pocit, že poslouchám
neznámý text. Ne úplně, některé pasáže jsem si pamatoval a
jiné mi byly povědomé, ale byla tam spousta míst, o kterých
jsem neměl ani tušení. A často obsahovala ty nejzajímavější
momenty a informace. Jak je to možné? Mám už snad sklerózu? To
možná taky, ale odpověď je pravděpodobně mnohem jednodušší,
byť podobně nepříjemná. Od dob, z nichž si matně pamatuju ono
absolutní potěšení z knížek, jsem se odnaučil číst. Nebo
přesněji řečeno, naučil jsem se číst jinak. Povrchně, možná
rychleji, ale o to méně soustředěně, s přeskakováním či
přestávkami na jinou činnost, nejčastěji kontrolování mailů,
prohlížení Facebooku či čtení Twitteru. Ano, umím stále číst,
rozuměj znám písmena a rozumím významu slov, ale mé mysli jako
by chyběla disciplína dělat to důsledně, vytrvale a dostatečně
soustředěně, aby se to mohlo stát zdrojem prožitku. A byl jsem
toho schopen až tehdy, kdy mi tempo „četby“ určoval hlas herce
z audioknihy, přísný a neústupný, nepřeskakující pasáže (ať už
nudné, anebo ty, které jsem za nudné mylně považoval),
dožadující se soustředění a postupující kupředu tempem, které
bylo mnohokrát pomalejší než to, jež by zvolily mé oči, ale
zřejmě bylo pro mé chápání mnohem vhodnější než to rychlé.
Nejsem psycholog, ale ani ti zatím netuší, co všechno „udělal“
web a Google našim mozkům, jestli nás činí hloupějšími, jak
soudí někteří, anebo naopak chytřejšími, jak doufají jiní. Pro
obě teorie existují indicie, ale zatím jen málo důkazů, aby
mohl být vynesen finální verdikt. Domnívám se ovšem, že to, co
se týká čtení a z čeho já usvědčil svůj vlastní mozek, je
obecnějším důsledkem digitální éry. Ovšem není například
možné, že dnešní generace dospívajících a dvacátníků, kteří už
vyrůstali obklopeni technologiemi, se naučila číst jen tím
druhým, povrchním způsobem?
Existují studie, podle kterých právě tato generace čte nejvíc
v historii. Ne zrovna knížky, ale když započteme texty na
webu, Facebooku či v komunikaci prostřednictvím chytrých
mobilů, „zkonzumují“ mnohem víc textů než v jejich věku
například my. Ale co když si většinu z toho nepamatují, tak
jako já ze svého prvního přečtení životopisu Steva Jobse?
Nevím, co z toho plyne. Asi ne rada, abychom si všichni začali
kupovat audioknihy, byť by z toho můj nakladatel asi měl
radost, ale já si v každém případě poslechnu všechny darované
audioknihy ve svém autě a moje žena už nakoupila další. Spíš
bych to bral jako varování, že nám sice digitální svět mnohé
dal, ale že nám zrovna tak může leccos vzít. A že si toho ani
nemusíme všimnout, tak jako bych si toho nevšiml já, kdybych
to cédéčko s Jobsem do přehrávače nedal.
Pro začátek jsem si dal předsevzetí, že svou jednu knihu týdně
budu odteď číst jinak, odpojen od zpravodajských webů,
Twitteru i mailů, v offline světě, nejlépe v podobě mé
postele. Jak dlouho to vydržím, zatím netuším. |
