|
|
 Allir
komnir
Za těch dvacet let, kdy jezdím na Island, jsem tam hovořil s
lidmi nejrůznějších profesí, s básníkem i s pilotem,
sedlákem i etnografem, dokonce i s prezidentkou, ovšem
nejblíže jsem asi poznal práci řidičů autobusů. Provázím tam
totiž turisty, a tak při cestách po ostrově trávím nejvíce
času právě ve společnosti řidiče. Myslím, že za ta léta jich
mohlo být tak třicet, ale dodnes si snad každého z nich
vybavím v paměti, neboť tak pestrou směsici povah a
temperamentů lze jen těžko zapomenout.
Tak třeba Gunnar. Když ho to popadlo, chytil volant
obrovitého autobusu jednou rukou, do druhé sevřel můj
průvodcovský mikrofon a začal zpívat Strangers in the night…
skoro tak podmanivě jako Frank Sinatra.
Finnbogi zase dlouhým monologem o korupci na Islandu, která
podle oficiálních statistik téměř neexistovala, předpověděl
bankovní krizi rok předtím, než vypukla. Dodnes si pamatuji,
jak jsem na něj užasle zíral a nevěřil. Finnbogi se kromě
sezonního šoférování zabýval chovem islandských koní a jeho
dvanáctiletého syna tenkrát zrovna přijali do žákovského
výběru fotbalistů Manchester United.
Árni, bývalý policajt, uběhl každý večer poté, co zaparkoval
a uklidil autobus, asi tak půlmaraton. Za volantem by nikdy
nepřekročil rychlost a neudělal přestupek. Kdyby náš autobus
napadly dravé chaluhy velké, všechny by nás bez problémů
ubránil.
Egill, s nímž jsem jezdil loni na jaře, by nás asi také
snadno ochránil před čímkoli, kdyby se mu chtělo. Měřil asi
sto devadesát centimetrů a stejnou míru měl i kolem pasu.
Tři dny se mnou skoro nepromluvil, ale když jsem mu pak u
svačiny řekl, že si myslím, že jsme dobrej tým, slitoval se
nade mnou a odvázal se. „Počkal bys na mě na letišti a vzal
mě pak zpátky do Reykjavíku?“ zeptal jsem se ho totiž,
přestože jsme oba věděli, že to má v náplni práce. „V žádném
případě!“ zabručel – a pak se svému skvělému vtipu dlouho
hlasitě chechtal…
„Siggi,“ oslovila moje kolegyně Soňa dalšího našeho řidiče,
když do sebe od rána nalil asi sedmou lahev coca-coly,
„piješ ty taky někdy něco jiného než colu?“ – „No jasně,“
utřel ji, „někdy si dám pepsi...“
Jen jediný ze všech islandských řidičů, které jsem kdy
potkal, neuměl anglicky. Jmenoval se jako já – Jón. Celý den
jsem mu mlčky kreslil obrázky, aby věděl, kde vysadíme
turisty, kudy půjdou a kde na ně pak bude autobus čekat, a k
tomu jsem psal časy. Pokaždé, když jsme odněkud odjížděli a
já pronesl jedinou užitečnou islandskou větu, kterou umím (Allir
komnir) a jež znamená něco jako „Všichni jsou tady“, ji s
ulehčením, šťastně a velice hlasitě zopakoval. Vzápětí se
zase pohroužil do své osamělosti uprostřed čtyřicítky
českých turistů. Přesto jsme se nakonec loučili velmi dojatě
a oba jsme měli pocit, že jsme si toho stihli tolik
sdělit...
Nejradši jsem měl Jense. Ve volných chvilkách mě učil
pronášet islandské kletby a pak předstíral, že autobus
nenastartuje, dokud je nevyslovím. Když jsem zapomněl
nabíječku na mobil v hotelu, zařídil, že mi druhý den
zásluhou několika řidičů autobusů přicestovala křížem krážem
přes půlku Islandu.
A pak tu byli Erlendur, Thórir, Stéfan, Ragnar a další, pro
něž také platilo, že islandští řidiči autobusů si nikdy
nezkracují směnu nebo trasu, naopak – spíše vás zavezou
pěkný kus cesty od hlavní silnice jen proto, aby vám ukázali
svůj rodný dům, nějakou krásnou vyhlídku nebo utajený
vodopád. Jsou sebevědomí, zábavní, vstřícní, laskaví,
sečtělí, ovšem hlavně umějí v těch leckdy hodně náročných
podmínkách skvěle řídit. A tak si na těch cestách občas
říkám, že jestli je na této planetě někdo na svém místě, tak
jsou to právě oni.
Jan Burian, písničkář a spisovatel
|
