|
|
Může být mrtvý voják vítězem?
Deníkové zápisky a dopisy přinášejí autentičtější pohled na
dramatické momenty válečných střetů, ve které bylo a je
vítězstvím především přežít. A právě takové prameny jsou
základním stavebním kamenem série šesti dokumentů cyklu
Bitvy první světové války, který připravuje tým autorů pro
Český rozhlas Vltava. První díl cyklu si můžete poslechnout
v sobotu 31. května v 10.00.
„Rusové vyčkávají ve svých pozicích a průběžně ostřelují
kraj lesa těžkou dělostřeleckou palbou. Důstojníci nás ženou
do útoku bez ohledu na ztráty. Naše pěší i jezdecké útvary
útočí postaru, zcela nekryté v otevřeném terénu. Nepřítel se
chrání zákopy a drátěnými překážkami. Ohlušující rány.
Přibývá mrtvých a raněných. Zem se chvěje. … Ale tohle přece
není ta veselá a rychlá válka, jak se tvrdilo…“ To je jedna
z autentických vzpomínek českého vojáka rakousko-uherské
armády, který bojoval v létě 1914 v Haliči.
Děje se něco strašného
V každé bitvě se odehrávají souběžně tisíce lidských dramat.
Většinu z těch osudů už nepoznáme, ale dochovaná svědectví
některých vojáků nám dávají možnost poznat, jaké to bylo
před sto lety, tam na dostřel děl, v zákopech plných bahna,
při nekonečných přesunech vojsk z místa na místo, v čase
bojů i v posledních hodinách bojovníků, kteří nepřežili.
Jedním z těch, kteří se už nevrátili, byl talentovaný malíř
z Vysočiny Jindřich Prucha, který narukoval jako praporčík
12. zeměbraneckého pluku.
Žádný z Čechů nemá zájem na nějaké vnější státní politice,
žije pro svou rodinu a práci a nemá chuť na prolévání krve,“
napsal v jednom ze svých dopisů své lásce – učitelce Ludmile
Hegenbartové – a ona psala také jemu:
„Milý Jindro, i ty malé děti ve škole chápou, že se děje
něco strašného. I na ně to doléhá, i ony tuší nějakou zlou,
neproniknutelnou budoucnost. Zvláštní je, že když se modlíme
před vyučováním, jak samy říkají, že se modlí za tatínka. A
v tu chvíli instinktivně myslím na Tebe a připojuji svou
prosbu k jejich naivní důvěře… Tak mnoho lidí stihl ten
strašný osud. Myslíme na tebe. Tvoje Lidka.“
Jenomže Jindřich Prucha už si její dopisy nepřečetl. V bitvě
u Komarova byl zasažen střepinou z granátu a 1. září 1914
zemřel. Až po dvou měsících dostala rodina oznámení o jeho
smrti. Ludmila Hegebartová napsala v zoufalé naději ještě
dvacet sedm dopisů a lístků, které už byly adresovány
mrtvému. To je jen náznak jednoho smutného příběhu z deseti
milionů vojáků, kteří v první světové válce padli. A další
miliony se vrátily se šrámy na těle i na duši – často s
následky do konce života.
Splátka dluhu
První světová válka změnila mapu světa a patřila k největším
válečným konfliktům v historii. Byl to zážitek, na který
nebyli připraveni obyčejní lidé ani státníci. To, co se dělo
v Evropě a částečně i na jiných kontinentech od léta roku
1914, nemohl rozpoutat jen výstřel na následníka trůnu v
Sarajevu. Dodnes se historici přou, co vlastně spustilo více
než čtyři roky válečného běsnění s deseti miliony mrtvých.
Padají důvody jako selhání diplomacie, boj o vliv a o moc a
také nespoutané zbrojení, které na začátku 20. století
potřebovalo cíle i oběti.
Tahle sto let stará historie se v učebnicích dějepisu vejde
na několik stránek a s postupem času je žáky častěji vnímaná
jako soubor dat, ale za těmito věcnými údaji a čísly jsou
miliony tragédií. Rozhlasová dokumentaristika má letos šanci
alespoň některé z těchto příběhů rozkrýt. A nejde jen o ty,
kteří se z války nevrátili, ale stejně tak o osudy rodin,
kteří zůstali bez otců, manželů a synů.
Rozhlasové dokumenty o bitvách první světové války chtějí
splatit ještě jeden dluh. Léta bylo v povědomí české
veřejnosti pěstováno přesvědčení, že jako hrdiny je třeba
vnímat především legionáře, kteří na různých frontách přešli
na stranu rakousko-uherského nepřítele, takže drtivá většina
bezejmenných vojáčků, kteří byli proti své vůli povoláváni
na fronty do Srbska, do Haliče nebo na italskou frontu,
zůstala ve stínu těch několika tisíc oslavovaných. Například
na vojenských hřbitovech rozesetých v Julských Alpách a v
Krasu na území dnešního Slovinska leží přes třicet tisíc
českých vojáků. Pozůstatky dalších, které nebylo možno
identifikovat, zůstaly rozesety ve skalách a jejich kosti
prý byly naházeny do propasti na úbočí hory Arupacupa, na
jejímž dně teče podzemní řeka. Čeští vojáci v
rakousko-uherských uniformách tu však bojovali z přesvědčení
– hájili totiž proti italské přesile slovanské území. Právě
naši vojáci tu patřili k těm nejlepším, což dodnes uznávají
vojenští historici, ale přesto je vůči těmto vojákům
historie nespravedlivá. Dodnes se bere v úvahu především
fakt, že bojovali na nesprávné straně, a navíc v armádě,
která tuto válku prohrála. Ale jak víme, oni si bojující
stranu vybrat nemohli.
Přežil jen jeden
V pořadí první dokument dokumentárního cyklu Bitvy první
světové války sleduje příběhy tří vojáků, kteří bojovali v
rakousko-uherské uniformě v Haliči. Ani jeden z nich
nepočítal s tím, že se dostane do přímého boje, a jen jediný
z těch tří se vrátil domů. Zachovaly se jen letmé zápisky z
posledních dnů v podobě deníků a korespondence jako
svědectví o tom, jak vítězství v jedné bitvě může být
současně tragédií tisíců vojáků. Jedním z nich byl již
zmíněný malíř Jindřich Prucha, který vnímal svět jako
umělec, a ne jako voják. Dokument dostal název Poslední
obraz, protože Prucha ve svém posledním dopise popisuje
Halič tak, byl zvyklý vnímat krajinu jako malíř:
„Projíždíme cizím krajem, daleko od našich veselých
kopečků s kostelíčky. Halič, to jsou ohromné plochy půdy,
které tu leží ladem, jen špatná tráva tu vegetuje. Lidé
zamlklí, zaražení, neveselí. Místy je vidět vojenské
zásobovací tábory, pole zneklidněné barevnými skvrnami v
hnědi, černi a šedi. Bílé košile Huculů přecházející do
žluti podle toho, jak jsou čisté. A holubí šeď koní. Čerň
kalhot, vlasů dlouhých, vlnitých a mastných. Tráva a stromy
kolem cest jsou zešedivělé prachem, jen nebe je jasnější.“
Tento obraz už Jindřich Prucha nenamaloval. Přestože bitva u
Komarova, ve které tento talentovaný malíř ve svých
sedmadvaceti letech padl, byla dílčím a velmi oslavovaným
vítězstvím na haličské frontě, je třeba si položit otázku:
Může být mrtvý voják vítězem?
Masakr na Drině
V pořadí druhý dokument cyklu, který jeho autor Daniel
Moravec nazval Tažení plné omylů, zavede posluchače
prostřednictvím dvou hlavních postav do Srbska. V neklidném
létě roku 1914 tam podél řeky Driny probíhaly urputné boje
rakousko-uherské a srbské armády. Na rakouské straně tehdy v
uniformě stál i novinář a spisovatel Egon Ervín Kisch, který
zanechal o průběhu bojů svědectví v podobě deníku. Jako
vrchní velitel armády v Srbsku byl jmenován Oskar Potiorek,
tentýž, který jel v autě s arcivévodou Františkem
Ferdinandem d’Este v čase atentátu v Sarajevu. Smrt
následníka trůnu mu tehdy vyčítali, nedokázal prý arcivévodu
uchránit. Potiorek se tak stal tragickou postavou války.
Chtěl odčinit svoji vinu, a tak vypracoval vlastní smělý
plán útoku na Srbsko. Jeho taktika se však změnila v
dobrodružnou akci, ve které padlo přes 270 000 vojáků.
Svědectví o tom zanechal novinář a spisovatel Egon Ervín
Kisch ve svém deníku:
„Z příkrého svahu Rajina Grobu, kde bylo právě slyšet
hluk útoku, se hnali vojáci. Srbové obklíčili naše pravé
křídlo, a že na levém křídle, na rtu Todorova, je rovněž
všechno prohráno, věděli jsme od dnešní noci lépe než
kdokoliv jiný. Začal útěk a strhl nás. Poražená armáda – ne,
neuspořádaná horda se řítila v nesmyslném strachu ke
hranici. Ze všech výšin a všemi křovinami sjížděla
bezohledně děla na silnici přecpanou vozy. Několik lidí bylo
přejeto, kola lafet, pojízdných kuchyní, vozů a děl se do
sebe zaklesávala, koně se vzpínali a kousali napolo vzteklí
od ran bičem a řvaní vozků, často se nemohlo ani dopředu,
ani dozadu. Terén, kterým jsme prchali, byl otevřený a nikde
nebylo možno krýt se před šrapnely… Oči místních obyvatel
byly novou útrapou: jestliže při postupu hleděli za námi
plni nenávisti jako za budoucími vrahy svých mužů, synů a
bratrů, dívali se teď na nás se zjevným výsměchem, protože
jsme poraženi ustupovali se vším všudy zase ze země…“
Miliony hrdinů
Po dvou dokudramatech z Haliče a bitvy na Drině, které
odvysílá Vltava a následně i Dvojka v květnu a červnu,
připravuje tým autorů témata dalších čtyř bitev první
světové války. Prostřednictvím unikátních dokumentů budeme
svědky bitvy na Sommě, u Zborova, u Verdunu a závěr cyklu
bude věnován sérii bitev na řece Soči v Julských Alpách a ve
slovinském Krasu.
Téma bitev není pro dokumentaristy práce optimistická,
protože je v něm až příliš přítomná smrt. Ale za tým autorů
mohu konstatovat, že to je pro všechny nesmírně zajímavá a
objevná výprava časem o sto let zpátky. Léta 1914 až 1918
měla tolik bezejmenných hrdinů, že v nás přetrvává pocit
nespravedlnosti, jestliže mají být zmíněny osudy jen
několika z milionů. Každé jméno na pomníčku padlých, tak jak
jsou rozesety v našich městech a vesnicích, znamená příběh,
který by mohl být námětem samostatného pořadu. Díky našim
posluchačům, kteří nám poslali dokumenty z rodinných
archivů, jsme dostali možnost nahlédnout do některých z
nich.
Bronislava Janečková, dokumentaristka |
