|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Myšlenky z podzemí
Ještě teď mne bolí kolena a ve svalech mi občas cukne. Mohu
si za to sám, ostatně asi jako za všechno, filozoficky
vzato. Včera jsem porůznu sešplhával ze skalnatých srázů,
pokoušel se slaňovat a vposledku prodrat se úzkým jeskynním
otvorem zvíci obvodu poprsí anorektické barbíny. Činil jsem
to vše přičinlivě, ba s chutí, poslušen itineráře zážitkové
akce, vánočního to dárku od manželky. Spolu se mnou se jí
účastnilo sedm vyznavačů adrenalinu, vesměs ve věku mých
synů či studentů. Takový poměr uvádí ovšem jednoho v
pochybnost, zdali se takové akce neúčastnil omylem. Trochu
ano, víceméně ne. Skutečnou podobu svých přání si má člověk
formulovat co nejpřesněji, tak nakonec nejspíše zjistí, že
jejich naplnění není tak úplně z tohoto světa. Nebylo to mé
první účastenství na podnicích tohoto druhu, a proto vím, že
prostý milovník či obdivovatel neobyčejných (ale i
obyčejných) přírodních forem bývá konfrontován s těmi, jimž
je příroda prostředkem, či dokonce jen materiálem a
nástrojem k zážitku spíše fyzickému a fyziologickému než
estetickému či poznávacímu. Nemohu a – nejsa výstředním
milionářem – zřejmě nikdy nebudu moci dopřát si prožitku
skutečně svojského: aby mi výkonní pořadatelé podobných akcí
kupříkladu pomohli spustit se na dno té nejhlubší jeskyně a
ponechali mne tam sama sobě, alespoň hodinku, když už ne
celý den. Co bych si tam počal? Dychtivě vnímal, odezíral
poselství nezvyklé zkušenosti, činil si rychlopisné poznámky
na stěny vlastní duše a pak o tom vydal svědectví
nasměrované k těm, již jsou ustrojeni obdobně…
Leč: Není-li možno toto, vnímal jsem o to více
spoluúčastníky oné akce, sdíleje s nimi na krátký čas jediné
horolezecké lano. Byli jsme na tom protentokrát všichni
stejně. Zpoceni a udýcháni, od hlíny a mokrého pískovce
zapraseni jako hroch v chudé zoo, cítili jsme se o dojem
bohatší. Ti mládenci se nacházeli kdesi v počátcích cesty za
zdáním největšího zážitku svého života, někde mezi bungee
jumpingem, seskokem padákem s instruktorem či bez a
horolezeckým výstupem na způsob „via ferrata“, na rozdíl ode
mne, toužícího si dosažené cíle skutečně prohlédnout, smysly
propátrat a uložit do romantického katalogu své paměti.
Spíše než toto jsem ale intenzivně pocítil omezující vliv
našeho uchvátaného času. Mohu se s těmi mládenci v něčem –
alespoň v principu – shodnout? Stala-li se pro ně takováto
jinak nepřístupná jeskyně sportovním náčiním svého druhu,
může se jim po letech stát i tím, čím je nyní pro mne:
negativním prostorem olbřímí sochy, tajenkou geomorfologické
hádanky? Či nám všem mohla být – alespoň pro tu chvíli –
Platonovou jeskyní stínů, oživených světlem našich čelovek,
v němž jsme se promítali jeden druhému do podob natolik
nezřetelných, že i displeje chytrých telefonů zaznamenaly
namísto našich tváří jen soubor masek účastníků jeskynního
kultu?
Díval jsem se pak seshora do tváří těch, kteří se onou úzkou
průrvou vraceli do světa denního světla. Jako by je rodila
samotná skála a oni vydechovali úlevou, pod šmouhami bahna
na rukou a tvářích na okamžik vnitřně očištěni. Jak dlouho
vlastně vydrží ona jednorázová adrenalinová dávka slasti?
říkám si. A míním, že snad alespoň do té doby, než sama
jeskyně, probuzená námi z geologického spánku, znovu usne… |
