|
|
 Vinnetou se (opět) vrací
Ačkoli filmové „mayovky“ jsou stejně jako romány Karla Maye
(1842–1912) řemeslně neumělé, stále si uchovávají diváckou
atraktivitu – dokonce takovou, že je Česká televize nasadila
jako jeden z hlavních prázdninových trháků (v úterý 22.
července ve 20.00 na ČT1 spatříme snímek Vinnetou – Rudý
gentleman). Naivní, ale umně propojený proud exotických
dobrodružství, v nichž pokaždé zvítězí dobro a spravedlnost,
stále přitahuje – a ani nezáleží na tom, kde se odehrávají.
Hrdina je téměř pokaždé svým původem (tentýž) Němec a liší
se pouze různými jmény, které v různých krajích získává – ať
je to na Divokém západě Old Shatterhand, nebo v arabském
světě Kara ben Nemsi. Nejenže zjednává pořádek a pomáhá
utlačovaným; jeho oddanými, navýsost ušlechtilými přáteli
jsou příslušníci „divokých“ národů. May hlásá myšlenku
rovnosti lidí bez ohledu na jejich rasu či vyznání, i když
pod jakýmsi blahosklonně spoluúčastným dohledem bílého muže,
přirozeně veskrze spravedlivého, který je přece jen
nejmoudřejší.
První zvuková adaptace vznikla v Německu ještě před druhou
světovou válkou a u nás se uváděla pod názvem Ve stínu
padišaha. Je zajímavé, že filmaře dlouho přitahoval pouze
arabský cyklus Mayových příběhů, jak dokládají ještě další
dvě pozapomenuté „mayovky“ z konce padesátých let, které
nejsou o nic horší než ty, které následovaly.
Kdy odstartoval jejich věhlas? Počátkem šedesátých let se
režisér Harald Reinl rozhodl sáhnout po indiánské tematice a
svými romanticky laděnými historkami konkurovat jak
americkým westernům, tak jejich italské či španělské
nápodobě. Roku 1962 vypustil jako pokusný balonek Poklad na
Stříbrném jezeře a po jeho neslýchaném úspěchu v rychlém
sledu přibyly další filmy, některé s Vinnetouem, jiné bez
něho, zato pokaždé s hrdinným bílým mužem.
Během šedesátých let byla natočena bezmála dvacítka přepisů.
Dokonce i poté, co Vinnetou podlehl smrtelnému zranění (Vinnetou
– Poslední výstřel), vznikaly další příběhy s jeho účastí,
bohužel stále slabší a slabší. Poslední pochází z roku 1968.
Ač „mayovky“ vznikaly v německé produkci (a ty „indiánské“ v
jugoslávských exteriérech), v hlavních rolích se objevili
dva neněmečtí herci. Američan Lex Barker (1919–1973) začínal
jako Tarzan, ale jeho kariéra oslnivě zasvítila až poté, co
přijal roli Old Shatterhanda. Francouz Pierre Brice (1929),
známý třeba z rumunských Dáků, ztvárnil apačského náčelníka
Vinnetoua – a natolik k němu přilnul, že si jej později
zopakoval i v televizních zpracováních, ovšem bez valného
úspěchu. Poté se rozhodl, že jej bude předvádět aspoň v
přírodním divadle…
Jan Jaroš, filmový publicista
|
