|
|
Z Ramzové až do Karlovy Studánky
„Les pomalu končil, stromy řídly a zmenšovaly se. Teď už nás
obklopovala jen nízká, zimami zkřivená kleč a trpasličí
jalovce. I ty se stále víc krčily, až se konečně co mrtvá
těla v posledních záchvěvech choulily po obou stranách
stezky procházející rašeliništěm. Byli jsme na hřebenu,“
vylíčil před více než sto lety v povídce Im Gesenke – V
Jeseníkách německy píšící moravský spisovatel Karl Wilhelm
Fritsch (1874–1938). Na výlet do Jeseníků nyní své
posluchače pozve v neděli 27. července ve 20.00 Český
rozhlas Vltava v pravidelných Schůzkách s literaturou.
„Vítr se zařízl do tváří, škrábal nenechavými prstíky po
kůži. Svrchníky nám teď prokázaly dobrou službu. Pěšina se
pojednou prudce stočila doleva, pokračujíc směrem k horské
chatě. Zastavil jsem se. Přede mnou se rozevřelo přenádherné
panorama. Hvězdicovitě je křižovaly dlouhé bílé linie cest,
lemovaných domky, z té výšky podobnými drobounkým škatulkám.
Vedly až Frývaldovu a ještě dál, k obzoru, odkud ubíhaly
přes zeleným pažitem skvoucí pole směrem k pruskému území.
Bylo vidět tmavé hřbety Orlíku, Zlatého Chlumu a mnoha
dalších vrcholů, ať už se jmenují, jak chtějí,“ popisuje
autor zábavnou formou putování po Jeseníkách.
Vandr s písničkou
Karl Wilhelm Fritsch se narodil roku 1874 v rodině soudního
rady a časté přesuny dané otcovým úřadem přispěly k tomu, že
poznal velkou část Moravy. Dětství trávil střídavě v Těšíně
a v Bystřici pod Hostýnem, gymnaziální studia započal v
Mikulově, maturitu složil v Brně. Po absolvování práv ve
Vídni nastoupil profesní dráhu finančního úředníka a
přispíval do mnoha periodik. Povídku Im Gesenke vydal jako
samostatnou publikaci v roce 1910. Posluchači Českého
rozhlasu budou mít nyní možnost se poprvé setkat s jejím
českým překladem (přeložila Veronika Opletalová), jenž je
určen pro dvojjazyčnou Antologii německé moravské
literatury, která letos vyjde péčí olomouckých germanistů z
Filozofické fakulty Univerzity Palackého.
Povídka popisuje dvoudenní horské putování postupně se
rozrůstající skupinky turistů. Trasa z Ramzové přes Šerák,
Keprník, Malý Děd, Praděd až do Karlovy Studánky do značné
míry určuje dějový rámec povídky, pro který nejsou
charakteristické výrazné zvraty, ale množství drobných
epizod. Povídka si získá posluchače jemným konverzačním
humorem i zajímavým vykreslením charakteru výletníků. Spolu
s autobiografickým vypravěčem a komentátorem v jedné osobě
se jesenickou krajinou prochází elegantní soudní čekatel,
břichatý lékař, sebestředný básník, hlučný tenorista a
zanícený profesor geografie. Na kratší úseky se k nim
připojují i dva staří profesoři botaniky, kteří zapáleně
hovoří o vysokohorské flóře. A protože jsou všichni poutníci
muzikální, zazní jako kulisa jejich „vandru“ rozličné
hudební motivy – od rakouské hymny přes známé valčíky až po
dobové písně a operetní šlágry.
Nasyceni telecím gulášem
Začtěme se opět do Fritschova textu: „Hostinský z chaty
Jiřího na Šeráku byl přátelský člověk, který viděl zpěváky
obzvlášť rád. Je to vskutku prazvláštní věc, že si hostinští
zpěváků tak považují. Pozdravil nás v domácí čapce,
evokující přívětivé a počestné doby, usměvavě a s taktem,
který je vůči žíznivým hostům tak žádoucí. Chata Jiřího,
pojmenovaná podle vratislavského biskupa, si rozhodně
zaslouží přívlastek komfortní. Příjemná a čistá, bez
nevkusné elegance, nabízí hostům vřelého přijetí. Usadili
jsme se u stolu pokrytého bílým lněným ubrusem a naše
žaludky hned nato přelaskavě uspořádaly komorní koncert.
Nasyceni výtečným telecím gulášem jsme museli, ač ještě
znaveni, vykročit na další cestu...“
Putování pokračovalo a Fritsch líčí krajinu Jeseníků před
sto lety: „Vysoké smrky a jedle zůstávaly hluboko pod námi.
Obě strany stezky lemovala kosodřevina a zakrslé horské
jalovce. Když už i jim došel dech, vystřídaly je islandský
lišejník a nízká tráva. Jen jednou bylo toto pravidlo
porušeno všetečnými smrky, které kdysi před lety vyhledaly
tyto výšiny a teď se tu, zmoženy, k sobě vinuly vyschlými
pažemi. Vítr se do těch zmrzačených sousoší svižně opíral a
šedé, suché, stařecké paže se natahovaly směrem k nám. ‚To
jsou mrtvé stromy,‘ vysvětlil jsem svým souputníkům, znaje
tento jev. "Jednou v dětství jsem tady byl o půlnoci za
svitu měsíce. Připadalo mi tenkrát, že kolem mě tancují
kostlivci a v nočním reji po mně natahují své pařáty! Nepřál
bych vám vidět, jak jsem odsud pelášil…"
Síla a řád přírody
Poutníci dorazili na Keprník, kde se jim otevřel
„přenádherný výhled na knížata sudetských hor zvedající své
zadumané hlavy: napravo pověstmi opředený Vozka
připomínající obří zkamenělý, senem plně naložený povoz,
naproti skláněl svou hlavu před svými staršími sourozenci
ponurý Šumný. Sněhulák a Javořík se pokorně přidávaly. Pod
námi se vlnila krajina směrem k Vřesové Studánce a odtud dál
strmě dolů do údolí Desné. A nad vším majestátně bděl
tisíciletý vládce Praděd. Zavládlo ticho.“
Při poslechu premiérového nastudování povídky Karla Wilhelma
Fritsche, kterého se ujali režisér Michal Bureš a herec Igor
Bareš, se posluchačům možná vybaví, že v nadmořské výšce nad
tisíc metrů nehrají prim pozemské zákony ani různá nařízení,
ale že prvotní je příroda, její síla, moc a řád. Jak
povzbudivé poznání!
Lukáš Motyčka,
vedoucí Centra pro výzkum německé moravské literatury na
FF UP v Olomouci |
