|
|
 Milan
Šmíd, mediální analytik
Role užitečných idiotů
To, co se stalo nedávno v Polsku, není v dnešním světě médií
bohužel ničím neobvyklým. Kdosi nabídne redakcím materiály
kompromitující veřejně známé osoby a redakce se musí
rozhodnout, zda materiály zveřejní. V Polsku to byl
publicista a redaktor na volné noze Piotr Nisztor, kterého
si vybral anonymní zdroj kryjící se jménem „Vlastenec“, aby
mu přes internet poslal první sadu nahrávek rozhovorů
vysokých vládních činitelů ze salonků luxusních restaurací.
Nisztor prý tyto odposlechy nejprve nabízel deníku Puls
Biznesu, ten však nabídku odmítl z obavy před následnými
soudními spory.
Po Nisztorově článku však ochotně sáhla redakce týdeníku
Wprost, který je známý tím, že se snaží v konkurenci tří
dalších informačních týdeníků prosadit publikováním
skandálních témat. A tak se v pondělí 16. června objevily na
jeho stránkách první přepisy rozhovorů, tentokrát mezi
ministrem vnitra Bartłomiejem Sienkiewiczem a šéfem
centrální banky Markem Belkou, který za ochotu pomoci vládě
s ekonomickými problémy požadoval odvolání ministra financí.
Úřady zareagovaly o dva dny později, když agenti vnitřní
bezpečnosti ABW vtrhli do redakce a snažili se zabavit
počítač, na který inkriminované materiály došly. Bylo jasné,
že publikování soukromých hovorů mělo oslabit vládnoucí
koalici. Nejasný byl však zdroj a motivy těch, kteří
novinářům nahrávky poslali. Nicméně ještě v této fázi se
mohl Wprost obhájit veřejným zájmem.
O týden později však Wprost zveřejnil další várku hovorů nad
jídelním stolem, v nichž účinkoval také polský ministr
zahraničí Radoslaw Sikorski. Když ČTK informovala o tom, že
Sikorski „se kriticky vyjadřoval k polsko-americkým vztahům
i k politice britského premiéra Davida Camerona“, byl to
velice mírný a eufemistický opis toho, co si polští čtenáři
mohli přečíst. Neboť Sikorski se tady vyjadřoval nejen o
nekompetentním Cameronovi, který „pos... fiskální pakt EU“,
ale také o Američanech, kterým „Polsko podrželo“ (zrobiliśmy
laskę Amerykanom), aniž by tím získalo větší bezpečnost.
Jestliže u prvních odposlechů mohl šéfredaktor týdeníku
Wprost argumentovat veřejným zájmem, tady šlo už jen o
senzaci, navíc poškozující zájmy polské zahraniční politiky.
Kolem publikovaných odposlechů se rozvinuly nejrůznější
konspirační teorie, pravda o jejich původu však může být
prostá a jednoduchá – za odposlechy a jejich zveřejněním
stála na začátku snaha vydělat peníze. Jak uvedla Gazeta
Wyborcza, manažer luxusní restaurace „Sova a přátelé“ Lukasz
N. spolu s dalšími číšníky postupně ve třech restauracích
tajně nahrával návštěvy prominentních hostů a nahrávky pak
nabízel za úplatu těm, kterým by se mohly hodit. Zkrátka
byznys. U první nahrávky se dokonce tuší, kdo ji koupil a
dodal do médií – měl to být jeden z nejbohatších Poláků
Marek Falenta, jemuž ne zcela legálnímu obchodu s ruským
uhlím začala vláda šlapat na paty.
Bohužel byznys je zřejmě i v pozadí redakční politiky
redakce Wprost, která i přes kritiku svého konání se
rozhodla v publikování odposlechů pokračovat. V době, kdy
prodané náklady tištěných médií neustále klesají, a v
situaci, v níž Wprost zaostává za hlavními konkurenty –
týdeníky Polityka a Newsweek Polska, se pikantní výroky
politiků staly pro šéfredaktora Sylwestera Latkowského
cennou komoditou, která mu pomáhá pod heslem „Tylko u nas“
zvyšovat odbyt a čtenost časopisu za každou cenu. Tedy i za
cenu toho, že v době, kdy se Polsko angažuje v
rusko-ukrajinském konfliktu, ztráta důvěryhodnosti její
zahraniční politiky nahrává jeho politickému soupeři, Rusku.
Na celé záležitosti je smutné a znepokojující nejen to, že
média při své honbě za ziskem a při zápase o své přežití
jsou často ochotna ignorovat jakékoli etické normy a nepsané
morální závazky vůči společnosti, ale především to, že
takovou krátkozrakou a účelovou politikou se často stávají
užitečnými idioty, kteří vědomě či nevědomky slouží cizím
partikulárním zájmům, jež nemají s hlavním posláním médií,
tj. přesně, pravdivě a nestranně informovat o okolním světě,
nic společného. |
