|
|
 Když
k dopadení psychopata pomáhá podsvětí
Proslulý film Fritze Langa Vrah mezi námi z roku 1930 (uvádí
ČTart v neděli 31. srpna ve 20.20) patří mezi ta raně
zvuková průkopnická díla, která s novým výrazovým
prostředkem nakládají vynalézavě, zvuk se zde stává
důležitou významotvornou složkou. Kriminální zápletka pak
filmu propůjčila obdivuhodnou napínavost, jakou by mu
leckterý dnešní thriller mohl jen závidět.
Pátrání po vrahu malých dětí totiž vede Lang ve dvou
souběžných rovinách – jak skrze policejní složky, tak na
úrovni podsvětí, které samo rozprostře sítě, aby pachatele
dopadlo. Mohutnějící policejní razie totiž narušují i
„podnikání“ lupičsko-žebráckého cechu. Ovšem propojení
těchto dvou dějových plánů, lakonicky naznačující, že se
jedná o podobně organizované i výkonné struktury, vzbudilo
ve své době pohoršení mravokárců – prolnutí pak dokončili
Brecht a Pabst Žebráckou operou, kladoucí mezi obě vrstvy
zjevné rovnítko.
Lang upoutá nejen ponurým vizuálním pojednáním (s výrazným
náčrtem soumraku či noci), ale v nemenší míře vypravěčskou
dynamikou, přímo související s vrcholícím pátráním po
vrahovi. Povšimněme si třeba, jak umně nakládá s melodií z
Griegova Peera Gynta (konkrétně část nazvaná Ve sluji krále
hor), kterou si násilník s oblibou píská.
Neméně pozoruhodné je nápadité řetězení motivů, někdy i v
rámci jediného záběru. Dokládají to hned úvodní výjevy: od
hloučku dětí, které hrají na rozpočítávanou, se kamera
odlučuje, aby se přiblížila k nedaleké pavlači, odkud je
kterási žena okřikne, aby přestaly užívat říkadlo o tajemném
„černém muži“.
Lang do svého vyprávění vnáší až reportážní postupy: zejména
když souběžně a stejnými výrazovými prostředky ukazuje
zasedání jak policie, tak podsvětí, chystajících se k
finálnímu zátahu. Dokonce jsou takto slučovány i jednotlivé
věty, započaté šéfem podsvětí (Gustav Gründgens) a v témže
duchu dokončené policejním komisařem (Otto Wernicke).
Souběžně sledujeme, jak odborníci upřesňují pachatelovu
osobnost: úchylný psychopat může navenek působit nenápadným
dojmem. A Peter Lorre z něho opravdu nevytváří nějaké děsivé
monstrum: vraždí nenápadný, pomenší, ba až zženštile
vyhlížející muž se zakulacenou tváří a hláskem téměř dětsky
vemlouvavým. Teprve při nutkavé potřebě zabíjet se jeho
obličej stahuje do groteskně zkroucené grimasy s vypoulenýma
očima. Když nacisté o několik let později sestavovali
antisemitský pamflet Věčný žid, jako doklad zvířeckosti a
zločinnosti židů rovněž zařadili šklebný Lorreův portrét,
ovšem vydávaný za jeho civilní podobu...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
