Číslo 35 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s ředitelem nakladatelství Academia.
Jiřím Padevětem.

Jiří Padevět, ředitel nakladatelství Academia

Kladný. Ceny jsou užitečná věc. Jednak podporují autora v dalším úsilí, což vidím i na sobě, jednak přitáhnou k oceněné knize další čtenáře. Ty větší ceny dokonce dostanou knihu na pár dnů na televizní obrazovky, což je užitečné pro celý knižní trh.

Průvodce protektorátní Prahou je už od pohledu pořádný kus práce. Knihu jste sestavil sám, nebo jste měl k ruce spolupracovníky? Třeba na vyhledávání ilustračního materiálu, ověřování dat, míst, jmen...

Mám samozřejmě přátele, kteří mi občas někde něco vyfotili nebo pomohli dohledat, abych nemusel do archivu na druhém konci republiky. Ale veškerá autorská práce je moje vlastní.

To je tedy hluboká fascinace tématem…

Je to posedlost. Táhne se zhruba od mých čtrnácti let, kdy jsem poprvé přečetl Křik koruny české od Václava Černého. Tam jsem narazil na „tři krále“, Mašína, Balabána a Morávka, a vyměnil je okamžitě za Old Shatterhanda a Vinnetoua. I chlapec s raubířskými sklony potřebuje kladné hrdiny. Pak jsem si začal vyhledávat informace k výsadkům z Anglie. A tenhle zájem mi zůstal dodnes. Při práci na knize jsem podobných „posedlých“ potkal celou řadu. Nebyli to mnohdy ani vystudovaní historici. Našli si prostě v dějinách své téma a zpracovali je do nejmenšího detailu i nejširších souvislostí, vyzpovídali všechny žijící svědky, prošli každý archiv. Je to nesmírně záslužné, ale většina z nich asi nebude mít to štěstí, jaké jsem měl já, a nebude za svoji práci veřejně oceněna. Pro slávu a medaile to ale neděláme nikdo.

Získával jste informace i od pamětníků, nebo jenom z pramenů?

Především z pramenů. Ačkoli vím dobře, že archiválie nemusí být přesná, nemusí odpovídat tomu, jak se událost stala. Třeba výslechové protokoly gestapa nebo Státní bezpečnosti nelze brát jako zcela relevantní, tam si chtěl pochopitelně každý přilepšit. Hovořit s pamětníky je nesmírně cenné a poučné. Ovšem může se stát, že tři lidé popíší tutéž událost úplně jinak. Pletou se data, pletou se místa, splývají dohromady podobné příběhy. Paměť je fascinující, ale velmi nespolehlivé médium.

Mluvíte o fascinaci protektorátní Prahou, ale první knížku jsi napsal o Máchovi...

Nejde o knihu o Máchovi, ale o máchovský místopis, o průvodce po lokalitách, které navštívil, kde žil, kde se narodil, kde zemřel. Nejsem odborníkem na Máchu, jen jdu v jeho stopách. Cítím k němu obdiv. Zemřel sice v pouhých šestadvaceti letech, ale stihl toho velmi mnoho. Obejít pěšky skoro stovku míst, vystudovat práva, napsat minimálně dva svazky skvělého díla, vést si intimní deník. Při práci na knize jsem pochopil, jak je ten učebnicový mýtus romantického básníka nepřesný. Mácha nebyl žádný rozervanec, ale normální zdravý a silný chlap, který chodil během svých výletů po hradech možná především za děvčaty a do hospod. Ty romantické kulisy, které dnes vnímáme na prvním místě, byly nejspíš původně jen vedlejším produktem.

Průvodce protektorátní Prahou se prodával dobře ještě předtím, než uspěl v soutěži Magnesia Litera. Co přitahuje k protektorátní Praze čtenáře?

Čtenáře zajímá, co se dělo tam, kde žijí. Co se dělo v jejich domě, v domě naproti přes ulici. Může to být návrat ke kořenům: Nenajdu v té knize svého dědečka, babičku? Někoho, koho jsem kdysi znal? Záměrně jsem vynechal svého strýce. Žil v bytě, kde žiju dnes já. V souvislosti s distribucí ilegálních tiskovin byl zatčen a popraven v Mauthausenu v necelých dvaceti letech. Nepatřil k významným odbojářům, a takových obyčejných lidí jsou v knize desítky, stovky. Cílem bylo ukázat právě tyhle obyčejné hrdiny, kteří zemřeli dřív, než stačili vejít ve známost, stejně jako řadu událostí, o kterých se dřív nemluvilo. Připomenout, že dějiny jsou naší přirozenou součástí.

Mluvil jste o tom, jak pomáhají knihám literární ceny. Pomáhají jim i jejich elektroničtí konkurenti, jako je Facebook?

Pomáhají, jako každé jiné médium. Na Facebook ale knihu dostanete nepoměrně snadněji než třeba do televize. Přes Facebook sdělím během dvouminutové práce zhruba třem tisícům uživatelů, že v Academii vyšla nová kniha. Zhruba další dva tisíce sympatizantů pak oslovím přes samostatný profil Průvodce protektorátní Prahou. Autoři i někteří nakladatelé tuto péči o vlastní publikace vesměs hrubě zanedbávají. Ke své škodě, samozřejmě.

Vycházejí v Academii e-books?

Vycházejí, ale je jich málo. Souvisejí s tím různé překážky, nejčastěji technického a právního rázu. Nejoblíbenější formát elektronické knihy ePub nepracuje dobře s poznámkami pod čarou nebo s rejstříky. Mnohé archivy nebo muzea si nepřejí, aby se jejich obrazový materiál šířil formou elektronické knihy. E-books se totiž velmi často kradou, častěji než papírové knihy. Já bych dnes mohl zaměstnat v Academii člověka, který by jen seděl u počítače, hlídal, co se objevuje na legálních i nelegálních serverech, a psal e-maily: „Tuto publikaci stáhněte, my na ni máme licenci.“ Je běžnou praxí, že studenti si koupí knihu, naskenují ji a sdílejí přes své interní úložiště. Z pohledu autorského zákona i trestního práva ovšem nejde o sdílení, ale o krádež.

Máte obavu o budoucnost tištěné knihy? Nebo věříte teorii, že každé nové médium bude nakonec s těmi starými docela dobře koexistovat?

Elektronická kniha bude samozřejmě žít paralelně s knihou tištěnou. Klasická kniha přežila víc než pět set let bez větší technologické změny a platí stále za nejbezpečnější nosič informací. Kdo si dneska vzpomene na nějakou disketu? Pokud tištěná kniha neshoří nebo se neutopí při záplavách, má výrazně větší šanci přežít třeba takovou civilizační nepříjemnost, jako je blackout.

Zajímají vás aktuální diskuse kolem DPH na knihy?

Nelze se jim vyhnout. Ale také nelze úplně souhlasit. Teď budu mluvit trochu proti sobě a řadu kolegů jistě rozzlobím, ale proč mají mít sníženou sazbu DPH zrovna knihy? Chápal bych to v případě středoškolských a vysokoškolských učebnic, ale u bestsellerů, které jsou psány i vydávány za účelem zisku? Proč pak ne cédéčka s vážnou hudbou? Jsem pro to, aby byla nízká sazba DPH na všechno. S výjimkou pohonných hmot, cigaret nebo alkoholu. Což říkám jako zdatný konzument vína.

Kolik přečtete do roka knih?

Minimálně padesát. Za poslední tři roky se ale většina z nich vztahovala k tématu protektorátní Prahy, holocaustu a evropských dějin první poloviny dvacátého století.

Jak jste se stal knihkupcem?

Původně jsem toužil po práci v antikvariátu. Jenže neměli volné místo. Tak jsem nastoupil do knihkupectví Československý spisovatel, kde jsem strávil skoro dva roky. Po vojně jsem se tam vrátil, jenže podnik se dostal do finančních potíží a dům na Národní třídě byl restituován. Vystřídal jsem pak několik dalších knihkupectví a nakonec jsem zakotvil na výzvu tehdejšího ředitele Alexandra Tomského v Academii. Postupoval jsem od šéfa jedné prodejny přes šéfa všech prodejen a zástupce ředitele až na ředitelský post. Ten vývoj je logický.

Dala vám jako řediteli nakladatelství něco zkušenost knihkupce?

Samozřejmě. Knihkupec je daleko blíž čtenáři než nakladatel. A rozhodně neplatí, že knihkupec je něco míň než nakladatel. Jsou to dvě různá povolání, obě krásná, ale vyžadují jistou posedlost.

Nevadí vám trochu ta byrokracie, která se s funkcí ředitele váže?

Manažerská práce dělá minimálně dvě třetiny mého pracovního dne. Je to jistě víc, než kdybych pracoval v soukromém nakladatelství, protože „veřejná výzkumná instituce“ vyžaduje úkony a pravidla, která soukromník neřeší. Samozřejmě bych uvítal, jako ředitel i jako prostý občan, kdyby se jakýmkoli způsobem zjednodušila státní zpráva. Uvítal bych jiný zákon o veřejných zakázkách, protože ten současný je špatný. Ale já jsem si tu práci vybral a rozhodně si nestěžuji. Dělám ji rád se vším, co obnáší.

Na podzim vychází vaše první próza Poznámky k dějinám. Beletrista ve vás rostl paralelně s historikem, nebo je to věc posledních let?

Všichni máme za sebou nějaké mladické verše nebo povídky. Krátké povídky, z nichž jsem sestavil Poznámky k dějinám, jsou vlastně vedlejším produktem mého psaní o historii – všechny jsou na historické náměty. Baví mě pohrávat si s představou, že dějiny nejsou sledem podpisů dohod a rozhodnutí v generálních štábech, ale spíš náhodných setkání lidí, kteří by k sobě nenašli nikdy cestu nebýt nějaké velké dějinné události. V některých textech se navíc prolínají postavy se svým autorem, nebo prolínají dokonce do úplně jiného děje. Třeba Kája Mařík tu vystupuje jako konfident gestapa.

Máš jako autor beletrie nějaké vzory, literární inspirace?

Mám rád Borgese, právě proto, jakým způsobem si uměl hrát se čtenářem. Vedle něj pak třeba Lautréamonta, Babela nebo Pilňaka. Naposledy se mi velice líbil román Floriana Illiese 1913. I jeho přístup k dějinám a příběhům je mi blízký.

Dají se sympatie k surrealismu a vlastně i punku, kterému jste holdoval zejména na střední škole, skloubit s funkcí ředitele nakladatelství?

Já neberu ani jedno, ani druhé jako revoltu, ale jako pokus o obranu vnitřní svobody. Myslím, že není protimluv dělat manažera velkého nakladatelství a zůstat nadále vnitřně svobodný. Nezastírám, že k punku i surrealismu mám velké sympatie dodnes.

Radim Kopáč, publicista

Foto Miroslav Martinovský