|
|
Život ve
stínu amerického snu
Americký režisér Richard Linklater se vyznačuje především
tím, že jeho filmy (viděli jsme volnou trilogii Před
úsvitem, Před soumrakem a Před půlnocí) se vyznačují
poevropštělou poetikou, na hony vzdálenou od klišé
hollywoodských melodramat.
Výjimkou není ani jeho nejnovější práce nazvaná Chlapectví,
která na letošním berlínském festivalu získala několik
ocenění včetně ceny za režii. Snímek je to v mnoha ohledech
výjimečný: Linklater jej natáčel celých dvanáct let, a
stárnutí jeho protagonistů není tudíž dílem maskérů, ani
nebylo do týchž – především dětských – rolí obsazováno více
představitelů, jak se v takových případech běžně stává.
Cíleně tak v jediném filmu uplatnil „sběrný“ princip, který
si vyzkoušel už ve zmíněné trilogii, kde ovšem jednotlivé
části tvořily syžetově uzavřené celky, oddělené kratšími či
delšími časovými průrvami. Chlapectví se ovšem odvíjí
kontinuálně, pozvolna, připomínajíc tok televizního seriálu,
aniž by hledalo jakékoli vypravěčské ozvláštňování.
Dospívání Masona a Sam
Linklater měl mimořádné štěstí s volbou hlavního hrdiny,
chlapce Masona (Ellar Coltrane, jehož zachycuje od šesti do
osmnácti let s nevtíravým důrazem na zlomové okamžiky během
jeho dospívání. Vybraný (ne)herec – kromě toho, že celé
natáčení zdárně absolvoval – se totiž ukázal být mimořádně
tvárný, i v mluvě schopný postihnout důležité aspekty
jednotlivých věkových stupňů, od řekněme mlčenlivé
poddajnosti až k určitému generačnímu vzdoru, někdy
traumatickému prožívání prvních lásek, s nimiž se přemýšlivý
mladík notně natrápí. Ostatně i patálie s vlasy ledasco
prozrazují – počínaje bezcitným ostříháním z otčímovy vůle v
raném dětství a konče nepříliš udržovaným porostem v
okamžiku, kdy se Mason hlásí na vysokou školu.
Chlapectví ovšem nepojednává jen o Masonově dospívání a jeho
případných konfliktech (se spolužáky, s dospělými), věnuje
se rovněž o něco starší sestře Sam (Lorelei Linklaterová),
od počátku pojednávané s větší dávkou vzpurnosti či dokonce
škodolibosti a také postupně dováděné k větší samostatnosti.
Ovšem pod rádoby zdrsnělým zevnějškem se určitě skrývá
dětská bezradnost – stačí si vybavit roztomilou rozmluvu s
otcem (Ethan Hawke), když jí, pýřící se a otce bezmála
okřikující, vysvětluje, jak by se měla chránit před
nežádoucím otěhotněním.
Strhující herecký koncert
Režisér s nemenším zaujetím pozoruje i svět dospělých.
Maminku ztvárnila Patricia Arquetteová, jež se trochu
potýkala s „rozkouskováním“ své postavy, asi nejlépe
vystihla hrdinčinu bezradnost tváří v tvář vyprazdňujícímu
se rodinnému hnízdu. Ukázala, že někdy jen s vypětím všech
sil zvládá spletité rodinné zázemí, vlastní seberealizaci
spojenou s doplňováním vzdělání i dočasné partnerské vztahy
poté, co se rozešla s otcem obou dětí.
Právě postava otce, jakkoli zprvu toulavého a jakoby jen
pozvolna dozrávajícího, tak vystupuje jako jednoznačně
kladná veličina, která svou výřečnou spontaneitou, vřelostí
i otevřeností pozitivně ovlivňuje své potomky. A Hawke,
oblíbený Linklaterův herec, obsazený v řadě jeho filmů, zde
předvádí asi nejsytější, vskutku strhující herecký koncert.
Chlapectví patří mezi díla, která přinášejí realistické
zpodobnění života ve stínu „amerického snu“, a nakonec ani
moc nevadí, že režisér své vyprávění skládá z mozaiky
všedních příhod, které sjednocuje rodičovská láska. Kéž by i
naši filmaři dokázali vytvořit něco podobně civilního a
nepředpojatého. Zatím se zvolenému způsobu vyprávění nejvíce
přibližují sběrné dokumenty Heleny Třeštíkové...
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Cinemart |
