|
|
Atapanovy neklidné osudy
Každému z nás daly sudičky do vínku jinou dávku energie,
životní odvahy a touhy po dobrodružství. Na etnologovi a
cestovateli Mnislavu Zeleném (1943) v tomto směru nešetřily.
I když strávil velkou část života v totalitním režimu, který
jeho cestovatelským touhám moc nepřál, přes všechny překážky
je dokázal realizovat. Také o nich promluví v rozhlasových
Osudech (od pondělí 25. srpna vždy v 11.30) na vlnách
stanice Vltava.
1972
2013
Jméno Atapana dostal Mnislav Zelený při adopci brazilskými
indiány Yawalapiti v roce 1989. Takové bezvýhradné přijetí
je pro etnologa pochopitelně velkou poctou. „Stalo se to v
době, kdy už jsem měl za sebou pobyty mezi indiány a věděl
jsem, jak se tam chovat. Asi jsem se jim zalíbil, protože
jednoho dne přišla stará indiánka, objala mě a prohlásila mě
za svého syna. Adoptivním otcem byl šaman kmene, který mi
celé tělo pomaloval ornamenty ryby piraně a dal mi jméno
Atapana,“ říká Mnislav Zelený a dodává, že toto slovo
označuje v domorodém jazyce list jistého druhu palmy. Od té
doby je připojuje ke svému příjmení a po roce 1989 si na
českých úřadech dokonce vymohl národnost Yawalapiti, kterou
mu oficiálně zapsali do občanského průkazu.
Přítelem indiánů
Zájem o indiány se u starších generací většinou rodil s
první dobrodružnou četbou (dnešní děti už indiánky moc
nečtou), ale u Zeleného to bylo jinak. Zajímal se o
geologii, na vysněný obor se ovšem z politických důvodů
nedostal. Vystudoval tedy ekonomický směr na Vysoké škole
zemědělské a později ještě etnografii na Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy. Terénní výzkumy ho vždycky bavily a jako
věřící člověk si brzy našel zajímavou specializaci –
východoslovenské ikony. Přišlo však politické uvolnění druhé
poloviny šedesátých let a mladý cestovatel mohl vyrazit na
svou první cestu napříč Latinskou Amerikou. Právě tehdy se
definitivně rozhodl, že se bude věnovat indiánům.
Po okupaci Československa sice Mnislav Zelený zvažoval
emigraci, ale nakonec se vrátil domů. Problémy na sebe
nedaly dlouho čekat. Začátkem sedmdesátých let ještě stihl
vypravit geologickou expedici Cotopaxi 72 do Ekvádoru, kde
se mu podařilo dostat mezi Kofány a žít nějaký čas v jejich
vesnici. Přinesl si odtamtud cenný etnologický materiál,
protože tento kmen není k cizincům moc vstřícný.
Pošťákem na horách
Po návratu chtěl Mnislav Zelený připravit další expedici,
ale doba se změnila. Z dalších výprav sešlo a pro
akademickou dráhu neměl kádrové předpoklady. Normalizace
znamenala pro vědecké pracovníky v humanitních oborech
nutnost politických kompromisů, jenže do těch se Zelenému
nikdy nechtělo. Raději se rozhodl pro nejistou existenci
etnologa na volné noze, což bylo v tehdejší době samozřejmě
komplikované.
Zpočátku ještě mohl cestovat, publikovat a točit filmy, ale
později vystřídal řadu nejrůznějších profesí včetně práce
horského pošťáka v Rokytnici nad Jizerou. „To ale bylo hezké
zaměstnání,“ konstatuje dnes. „Lidé mě tam měli rádi a mě
bavilo poslouchat jejich vzpomínky na staré časy. Takovou
pohodu a klid jsem pak už nikdy nezažil.“
Zvláštní kapitolou byla v životě Mnislava Zeleného práce pro
Art Centrum, která jej zavedla do Íránu, do bezprostřední
blízkosti šáha Rézá Pahlavího a jeho manželky Farah. Poté se
pokoušel o úspěch s vlastním projektem Národního indiánského
muzea Brazílie, na němž s ním jako výtvarník spolupracoval
Theodor Pištěk. V ohromné konkurenci ale jejich projekt
neuspěl, nezbylo než zkoušet zase něco jiného.
Mnislav Zelený neměl jako aktivní sportovec nikdy problém s
fyzickou námahou a nevadila mu ani manuální práce, ostatně
na své cesty si často v cizině vydělával právě tak. Dobrá
kondice také napomohla k tomu, že se akademický mistr
republiky v judu stal při svém pobytu v roce 1972 mezi
Kofány legendou. Dokázal totiž vhodným chvatem porazit
nejsilnějšího z nich, takže si o nevídaném souboji vyprávělo
několik dalších generací. Zelený se o tom sám přesvědčil,
když se mezi Kofány vrátil v roce 2013.
Velvyslancem rodné země
Po listopadu 1989 zkoušel Mnislav Zelený podnikat, provázel
turisty po Praze a pomáhal španělské firmě vybudovat v České
republice továrnu. Dvakrát odmítl diplomatický post v
Latinské Americe, ale když zavolali z Černínského paláce
potřetí, stal se českým velvyslancem v Kolumbii a v
Ekvádoru. „Popravdě mě to moc nebavilo,“ přiznává, „rád za
sebou vidím nějakou konkrétní práci, a to tady nebylo. Na
druhou stranu jsem žasl nad tím, jak jsou Kolumbijci
zdvořilí, vychovaní a kultivovaní. Představte si, že na
kolumbijských středních školách jsou kvůli vulgaritám
zakázané třeba knihy Gabriela Garcíi Márqueze! “
Zatím poslední velká cesta Mnislava Zeleného vedla v roce
2013 k ekvádorským Kofánům, už však plánuje další. O
indiánech a o svých cestách přednáší a píše knihy (ta zatím
poslední se jmenuje Na cestě za snem s podtitulem Vandry
Latinskou Amerikou), a přestože žije uprostřed západní
civilizace, oceňuje stejné hodnoty jako jeho indiánští
přátelé: „Nehromadí majetek ani peníze, žijí v pohodě, klidu
a harmonii s přírodou a celým vesmírem, cítí nutnost
rovnováhy mezi materiálnem a duchovnem, kterou náš západní
svět už dávno porušil.“
Hana Soukupová, vedoucí Tvůrčí skupiny České
Budějovice
|
