|
|
 O
prvním islandském sochaři
Člověk s fantazií nachází na Islandu dva druhy soch – kromě
těch, které stvořili umělci, jsou tu balvany, lávové útvary
a šutřiska všeho druhu, jež vzbuzují pocit, že nemohly
vzniknout jen tak nějakým nudným rašplováním ledovce nebo
odplavením zeminy kolem ztvrdlé výplně sopouchů, případně
fádní erupcí nějakého vulkánu. V islandských pohádkách jsou
to trollové, potomci obrů, kteří se do úsvitu nestihli
schovat někam do jeskyně a na slunci zkameněli. Ale jsou tu
třeba i kry, jež se uvolňují z ledovcových splazů a pomalu
plují po lagunách směrem k moři, morény či barevné riolitové
hory, palagnitové kopce, pseudokrátery nebo docela obyčejné
kamínky z neobyčejných černých pláží. Když člověk cestuje
tou podivnou krajinou, kde je tak málo stromů, může mít
pocit, že je na výstavě...
Sochařství jako umělecká disciplína nemá na ostrově ve
srovnání s okolním světem příliš dlouhou tradici, přesto
dnes Island docela jistě patří k zemím s největším počtem
instalovaných soch na jednoho obyvatele – a totéž platí o
vydaných knihách či alternativních rockových kapelách. A
jakmile si islandských soch začnete všímat, neustále vás
něčím překvapují.
Kdo například neví, že Ameriku navštívili Vikingové o pět
set let dříve než Kryštof Kolumbus, může být zaskočen
pomníkem Leifa Eiríkssona, objevitele Nového světa, který
ční před největším kostelem na kopci nad Reykjavíkem.
Opravdové umělecké překvapení na návštěvníky čeká o pár
desítek metrů dál v zahradě a ve vile, do které se v roce
1920 nastěhoval první islandský sochař Einar Jónsson.
Narodil se na statku mezi věhlasným Geysirem a dnes
populární sopkou Eyafjallajökull v roce 1874, vystudoval
Akademii krásných umění v Kodani a v roce 1901 zaujal svou
dramatickou sochou Psanec, inspirovanou islandskou historií.
Tehdejší islandský parlament byl k Einaru Jónssonovi štědrý
– udělil mu grant, aby mohl cestovat po Evropě a studovat. A
umělec pak na oplátku o osm let později nabídl celé své dílo
islandskému lidu pod podmínkou, že mu zbudují dům, v němž
své práce vystaví. A tak se také stalo. Vstupné do zahrady
se dodnes neplatí a najdete tam dvacet šest podivuhodných
Einarových soch.
Také po celém Reykjavíku narážíte na jeho pomníky na počest
významných Islanďanů, ovšem zaplňování města sochami
důležitých osobností tvořilo jen nepatrnou část jeho díla.
Ve skutečnosti to byl mystik a filozof a – kdo jeho sochy
viděl, ten mi nejspíš dá zapravdu – tak trochu šílenec...
Jeho tvorba v něčem připomíná dílo našeho sochaře Bílka. Je
prodchnutá vědomím vesmírných souvislostí lidské duše,
čerpal i z islandské mytologie a ze svých osobitých představ
o vztahu mezi člověkem a Bohem. K mnohým svým výtvorům se
vracel a vylepšoval je i několik desetiletí. Mohl si to
dovolit jen proto, že pracoval se sádrou – na Islandu plném
zajímavých balvanů a šutrů všeho druhu totiž nikdy nebyl
dostatek kvalitního sochařského kamene…
Případ prvního islandského sochaře potvrzuje, že když se
někdy někde něčeho nedostává, může to koneckonců přinášet i
jisté výhody.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
