|
|
 Bárdarbunga!
V sobotu je v nemocnici klidnější režim. Mohu spát až do půl
sedmé a po snídani se dát nerušeně do práce. Dávám si
dohromady poznámky z Islandu, doplňuji informace o měnícím
se počtu obyvatel nebo třeba o druzích žížal, které se na
ostrově vyskytují. Je jich mimochodem šest. Když jsem onehdy
turistům na ostrově vyprávěl o islandské fauně, zmínil jsem
se pro legraci i o žížalách. Paní, která poslouchala jen na
půl ucha, se ke mně u večeře přitočila a povídá: „Říkal
jste, že je tu jen šest žížal! Jak to víte, vy je máte
spočítaný?“
Při vizitě se má operovaná noha lékařce nepozdává, a tak mě
pro jistotu posílá na ultrazvuk. Za chvilku přichází
zřízenec, popadne mne i s postelí, ta se mění na formuli 1 a
už frčíme po chodbách jako po okruhu. Baví mě to, už dva
týdny jsem nebyl na výletě. V sobotu jsou nemocniční chodby
téměř prázdné, a tak suverénně vpadáme do cíle. Sotva si
lékař-mechanik mou nohu prohlédne, řítíme se zpátky do boxu,
tedy do mého pokoje. Paní doktorka s úsměvem konstatuje, že
trombóza zatím nehrozí, a tak se mohu klidně vrátit na
Island...
Včera v noci začala sopka s čertovsky zněnícím názvem
Bárdarbunga chrlit lávu a dneska zase přestala. Už několik
dní se Evropa bojí, že kvůli sopečnému popelu přestanou
létat letadla. Hlavně aby se nedostal až k nám, měla
očividnou starost hlasatelka v televizi. Já se spíš bojím o
Soňu, Lenku, Olgu, Haukura, Helgiho, Katarínu Björg a další
přátele.
O Islanďanech se v televizi nemluví, ale oni se o sebe
nejspíš dokážou jako obvykle postarat sami. Bárdarbunga je
naštěstí poměrně daleko od obydlených částí ostrova a
islandské noviny na internetu sdělují, že snad nevzniknou
ani povodně. Doufejme, říkám si, a vzpomínám na dovádění
Eyjaflallajökullu před pár lety. Ještě než se z hlubin země
vyvalila taková spousta popela, že rodina místního sedláka
musela jezdit domů podle GPS, protože v té tmě nemohla najít
ani odbočku z hlavní silnice, předháněli se Islanďané, kdo
se dostane blíž k soptícímu kráteru. Smělo se až na
vzdálenost jednoho kilometru. Čím blíž, tím lepší
fotografie. Jeden reykjavícký kuchař dokonce radostně
griloval maso na čerstvé lávě... Čech by se snažil zmizet co
nejdál, Islanďan si to chce užít.
Někdo klepe na dveře a do pokoje vchází má cvičitelka.
Vkládá mi nohu do motodlahy, a tak mě čeká další závod, i
když tentokrát zůstane postel na místě a pohybovat se bude
jen moje noha. Nahoru, dolů a tak pořád stejně, tři čtvrtě
hodiny... Nemohu u toho psát, ale ve snění mi nikdo nebrání.
Vzpomínám na Karla Vorovku, českého lingvistu a islandského
faráře, který se počátkem roku 1947, když vybuchla sopka
Hekla, vydal bez kamery, bez auta i grilovacího roštu pěšky
cestou necestou k běsnícímu vulkánu. Chtěl si zkrátka
zblízka prostudovat, jak taková erupce vypadá, a tak několik
dní přespával v rozdivočené zimní přírodě. Aby v noci
nezmrzl, ohříval se u čerstvé lávy. Jednou prý nedával
pozor, a tak když se vrátil, měl trochu ohořelý kabát...
Na střechu nemocnice přistává vrtulník, evropská letiště
neohroženě přijímají další charterové lety a v televizi už
jsou zase zprávy. Rusové prý bojkotují naše potraviny. Kdo
nám tu ztrátu nahradí, ptá se hlasatelka a zase má takový
ustaraný výraz.
U všech šesti druhů islandských žížal! Bárdarbunga! Kdo se o
nás všechny postará?
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
