|
Vladimír Kopecký, výtvarník
Když jsem se znovu podivoval vašim malbám na linoleu ze
sedmdesátých let, uvědomil jsem si, nakolik svébytně
odkazují k východiskům tehdejšího amerického minimalismu. Na
raném projevu vaší výtvarné generace mne fascinovalo to, jak
jste si dokázali osvojit aktuální výtvarné postupy,
ideologicky i prakticky odříznuti od kultury západního
světa...
My jsme nějaké informace přece jenom měli, i když těžko
dostupné… V knihovně na Vysoké škole uměleckoprůmyslové se
objevovaly i výtvarné publikace ze Západu, to jen knihovníci
měli nařízeno, že je nesmějí půjčovat studentům. Občas nám
něco poskytl i vedoucí ateliéru, profesor Josef Kaplický,
který nás jinak spíše vodil za skvosty umění a architektury
Čech. A také nás tehdy abstraktní umění šíleně lákalo, i
když vlastně vycházelo z opovrhovaného dekorativního
ornamentu, na který jsme tehdy dštili síru... Kaplický si mě
tehdy, v roce 1957, vybral spolu s několika dalšími
studenty, abychom uplatnili své práce na trienále v Miláně.
Charakter architektonické koncepce československého pavilonu
totiž vyžadoval doplnění vitrážemi abstraktního charakteru.
Takže nějaká ta mladistvě romantická vzpoura proti ustrnulým
školním osnovám se ve vašem případě nekonala?
Vůči Kaplickému to nebylo zapotřebí. Jeho význam, alespoň
pro mne, byl spíše v tom, co říkal, než jak to dělal. Vždyť
povinné studijní práce, tvary nápojového skla, to jsou
křivky, které nic konkrétního nevyjadřují – to je vlastně
abstraktní umění non plus ultra. I Leonardo da Vinci
navrhoval třeba alegorické vozy, aniž by ztratil nit svého
velkého cítění. U Kaplického jsem také začal se sklem
svobodně zacházet… Chtěl jsem ho používat jako materiál pro
volné umění. Dělal jsem třeba talíře, které se rozbily, a
něco zajímavého tím vzniklo...
Takže už tehdy jste se ke sklu začal chovat s pro vás
typickou „neurvalostí“?
Už na škole jsem prý tvrdil, že budu dělat „vošklivý sklo“.
V průběhu studia jsem se snažil pochopit jeho kvalitu, jeho
vlastnosti. Zkoušel jsem různé způsoby, abych je nějak
destruoval, strukturoval nebo pomalovával. Hledal jsem
výtvarný výraz třeba tím, že jsem po něm nechal stékat
barvy, ale naopak jsem zase musel zabránit tomu, aby mi
silný nános barev při tavení v peci sjížděl vlastní vahou z
tvaru skloviny. Bylo v tom hodně pokusů a přemýšlení…
A obrazy – jako váš paralelní způsob vyjádření – jste
začal vytvářet už tehdy?
Nějaké malovánky jsem dělal odjakživa. Ale vy máte zřejmě na
mysli obrazy v minimalistickém stylu, zastoupené na výstavě.
Ty jsem začal dělat od roku 1967. Vzpomínám si na hodně
důležitý okamžik, kdy jsem měl dělat vitráž, skleněnou stěnu
pro hotel Olympik. Nechtěl jsem dělat ani expresi, ani
nějaké kudrlinky, ale bylo zapotřebí udělat návrh pro
komisi, s použitím čistého a pískovaného skla. Tak jsem se
rozhodl, že to čisté sklo znázorním tužkovou šrafurou, to
pískované jako světle modré a dvakrát pískované jako bílé.
Udělal jsem vlastně jakýsi minimalistický návrh. A pak jsem
kolem toho chodil a najednou si řekl: Vždyť to je přece
obraz! A protože jsme doma zrovna sundávali koberce a na
zemi zůstalo linoleum, napadlo mě: tohle by nebylo marné
použít jako podklad! Vzory na linoleu mají banální tvar, ale
čistý rytmus. A tím začalo to mé minimalistické malování…
A kdy se u vás objevilo to rozpětí či napětí mezi
expresivním, živelným projevem a strukturálním řádem,
řekněme mezi apollinským a dionýským principem? Používáte-li
čisté, transparentní sklo na způsob malířského plátna, jde
vlastně o kontradikci…
Není v tom ideologie, ani estetický kánon. Když jsem dělal
jedno, po čase jsem zatoužil po druhém. Je to tím, že se
všechno jednou okouká. A když se to dělá dlouho kulaté, chce
to být příště zase hranaté. Třeba jako vývoj karoserií aut…
První karoserie byly vlastně napodobeninou kočárů, v další
fázi byly zas ovlivněny touhou po aerodynamice. Teprve na
začátku šedesátých let opanoval na dlouhá léta výrobu styl
výrazně hranatý. Až Ford Sierra přinesl návrat k oblým
tvarům. Totální vítězství nového tvarosloví uskutečnila až
dnešní doba, v níž auta jsou již nezakrytě pojednána jako
skulptury.
Hlásíte se k abstrakci, ale české výtvarné publikum je
přivyklé i abstraktní projev jaksi „číst mezi řádky“.
Nakolik tedy podáváte ruku divákovi ve smyslu sdělnosti?
Tvar, jenž tematicky zpracováváte, mívá podobu mračen. Jde o
živly vnitřní, ale tvarově podmíněné těmi vnějšími?
No, namlouvám si, že vnitřní… Je pravda, že mraky mne
vždycky fascinovaly. Zvláště ty bouřné. Vždycky jsem si
myslel, že takto vyjadřuji vnitřní sváry. Ale to, co jste
říkal, by mohlo platit… Já nemám pevnou, nosnou myšlenku,
žiju z reakcí na to, co se děje. Nevím, co se točilo v hlavě
Mondrianovi, ale určitě jen ztvárňoval to, o čem měl nakonec
jasno. A já jsem pak byl na jeho výstavě uchvácen obrovskou
jednotou toho díla… Ale toto mně bohužel není dáno. I když
jsem schopen dojít k jednoduchým věcem a jasným závěrům,
nevyužiji toho trvale. Někdy si ale člověk řekne: Já vám
ukážu, že to taky umím!
A kdo další vás takto – v inspirativním smyslu – oslovil?
Člověk objevuje ve fázích… V mládí jsem si našel Cézanna,
Kubištu… A jednoho dne jsem zase objevil, jak velkými umělci
byli Hynais, Kosárek, Purkyně, Ženíšek… Už ve třinácti mě
ohromil Picasso, nevěděl jsem si s ním tenkrát rady, ale
zároveň jsem pochopil, že může být všechno i jinak, jako
když si Bacon po svém transformoval Gogha. A také jsem byl
fascinovaný některými sochami Buddhů. Jsou statické, ale ty
jejich oči nějak a někam zírají, jako by věděly to, co já
ani netuším. Já jsem už někde napsal, že existence je pouhým
exhalátem podél skutečnosti, které se nikdy nedobereme. Za
ta dlouhá léta, z toho, co jsem zažil, i ze stanovisek
jiných lidí, usuzuji, že skepse a veliký smutek vítězí nade
vším… Všichni jsme poznamenáni svou dobou a podléháme jí.
Myslel jsem, že jsem výjimkou, ale nebylo tomu tak… Nevím,
proč mě to trápí, mám jen pocit, že jsme jako mravenci u
paty někoho, jehož hlavy nedohlédnou
Jaroslav Vanča, publicista
Foto Tomáš Vodňanský
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 8. září. |