Číslo 38 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s výtvarníkem.
Vladimírem Kopeckým.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vladimír Kopecký, výtvarník

Když jsem se znovu podivoval vašim malbám na linoleu ze sedmdesátých let, uvědomil jsem si, nakolik svébytně odkazují k východiskům tehdejšího amerického minimalismu. Na raném projevu vaší výtvarné generace mne fascinovalo to, jak jste si dokázali osvojit aktuální výtvarné postupy, ideologicky i prakticky odříznuti od kultury západního světa...

My jsme nějaké informace přece jenom měli, i když těžko dostupné… V knihovně na Vysoké škole uměleckoprůmyslové se objevovaly i výtvarné publikace ze Západu, to jen knihovníci měli nařízeno, že je nesmějí půjčovat studentům. Občas nám něco poskytl i vedoucí ateliéru, profesor Josef Kaplický, který nás jinak spíše vodil za skvosty umění a architektury Čech. A také nás tehdy abstraktní umění šíleně lákalo, i když vlastně vycházelo z opovrhovaného dekorativního ornamentu, na který jsme tehdy dštili síru... Kaplický si mě tehdy, v roce 1957, vybral spolu s několika dalšími studenty, abychom uplatnili své práce na trienále v Miláně. Charakter architektonické koncepce československého pavilonu totiž vyžadoval doplnění vitrážemi abstraktního charakteru.

„Za ta dlouhá léta, z toho, co jsem zažil, i ze stanovisek jiných lidí, usuzuji, že skepse a veliký smutek vítězí nade vším… Všichni jsme poznamenáni svou dobou a podléháme jí. Myslel jsem, že jsem výjimkou, ale nebylo tomu tak… Nevím, proč mě to trápí, mám jen pocit, že jsme jako mravenci u paty někoho, jehož hlavy nedohlédnou…“

Takže nějaká ta mladistvě romantická vzpoura proti ustrnulým školním osnovám se ve vašem případě nekonala?

Vůči Kaplickému to nebylo zapotřebí. Jeho význam, alespoň pro mne, byl spíše v tom, co říkal, než jak to dělal. Vždyť povinné studijní práce, tvary nápojového skla, to jsou křivky, které nic konkrétního nevyjadřují – to je vlastně abstraktní umění non plus ultra. I Leonardo da Vinci navrhoval třeba alegorické vozy, aniž by ztratil nit svého velkého cítění. U Kaplického jsem také začal se sklem svobodně zacházet… Chtěl jsem ho používat jako materiál pro volné umění. Dělal jsem třeba talíře, které se rozbily, a něco zajímavého tím vzniklo...

Takže už tehdy jste se ke sklu začal chovat s pro vás typickou „neurvalostí“?

Už na škole jsem prý tvrdil, že budu dělat „vošklivý sklo“. V průběhu studia jsem se snažil pochopit jeho kvalitu, jeho vlastnosti. Zkoušel jsem různé způsoby, abych je nějak destruoval, strukturoval nebo pomalovával. Hledal jsem výtvarný výraz třeba tím, že jsem po něm nechal stékat barvy, ale naopak jsem zase musel zabránit tomu, aby mi silný nános barev při tavení v peci sjížděl vlastní vahou z tvaru skloviny. Bylo v tom hodně pokusů a přemýšlení…

A obrazy – jako váš paralelní způsob vyjádření – jste začal vytvářet už tehdy?

Nějaké malovánky jsem dělal odjakživa. Ale vy máte zřejmě na mysli obrazy v minimalistickém stylu, zastoupené na výstavě. Ty jsem začal dělat od roku 1967. Vzpomínám si na hodně důležitý okamžik, kdy jsem měl dělat vitráž, skleněnou stěnu pro hotel Olympik. Nechtěl jsem dělat ani expresi, ani nějaké kudrlinky, ale bylo zapotřebí udělat návrh pro komisi, s použitím čistého a pískovaného skla. Tak jsem se rozhodl, že to čisté sklo znázorním tužkovou šrafurou, to pískované jako světle modré a dvakrát pískované jako bílé. Udělal jsem vlastně jakýsi minimalistický návrh. A pak jsem kolem toho chodil a najednou si řekl: Vždyť to je přece obraz! A protože jsme doma zrovna sundávali koberce a na zemi zůstalo linoleum, napadlo mě: tohle by nebylo marné použít jako podklad! Vzory na linoleu mají banální tvar, ale čistý rytmus. A tím začalo to mé minimalistické malování…

A kdy se u vás objevilo to rozpětí či napětí mezi expresivním, živelným projevem a strukturálním řádem, řekněme mezi apollinským a dionýským principem? Používáte-li čisté, transparentní sklo na způsob malířského plátna, jde vlastně o kontradikci…

Není v tom ideologie, ani estetický kánon. Když jsem dělal jedno, po čase jsem zatoužil po druhém. Je to tím, že se všechno jednou okouká. A když se to dělá dlouho kulaté, chce to být příště zase hranaté. Třeba jako vývoj karoserií aut… První karoserie byly vlastně napodobeninou kočárů, v další fázi byly zas ovlivněny touhou po aerodynamice. Teprve na začátku šedesátých let opanoval na dlouhá léta výrobu styl výrazně hranatý. Až Ford Sierra přinesl návrat k oblým tvarům. Totální vítězství nového tvarosloví uskutečnila až dnešní doba, v níž auta jsou již nezakrytě pojednána jako skulptury.

Hlásíte se k abstrakci, ale české výtvarné publikum je přivyklé i abstraktní projev jaksi „číst mezi řádky“. Nakolik tedy podáváte ruku divákovi ve smyslu sdělnosti? Tvar, jenž tematicky zpracováváte, mívá podobu mračen. Jde o živly vnitřní, ale tvarově podmíněné těmi vnějšími?

No, namlouvám si, že vnitřní… Je pravda, že mraky mne vždycky fascinovaly. Zvláště ty bouřné. Vždycky jsem si myslel, že takto vyjadřuji vnitřní sváry. Ale to, co jste říkal, by mohlo platit… Já nemám pevnou, nosnou myšlenku, žiju z reakcí na to, co se děje. Nevím, co se točilo v hlavě Mondrianovi, ale určitě jen ztvárňoval to, o čem měl nakonec jasno. A já jsem pak byl na jeho výstavě uchvácen obrovskou jednotou toho díla… Ale toto mně bohužel není dáno. I když jsem schopen dojít k jednoduchým věcem a jasným závěrům, nevyužiji toho trvale. Někdy si ale člověk řekne: Já vám ukážu, že to taky umím!

„Když jsem sčítal svůj život, zjistil jsem, že jeho velkou část mi zabralo zbavovat se předsudků, které se do mne škola snažila vtlouct, nebo kterých jsem sám dost nasbíral. Teprve když jsem je překonal, mohl jsem pokročit někam jinam. Snažil jsem se tedy studentům nic nevnucovat...“

A kdo další vás takto – v inspirativním smyslu – oslovil?

Člověk objevuje ve fázích… V mládí jsem si našel Cézanna, Kubištu… A jednoho dne jsem zase objevil, jak velkými umělci byli Hynais, Kosárek, Purkyně, Ženíšek…  Už ve třinácti mě ohromil Picasso, nevěděl jsem si s ním tenkrát rady, ale zároveň jsem pochopil, že může být všechno i jinak, jako když si Bacon po svém transformoval Gogha. A také jsem byl fascinovaný některými sochami Buddhů. Jsou statické, ale ty jejich oči nějak a někam zírají, jako by věděly to, co já ani netuším. Já jsem už někde napsal, že existence je pouhým exhalátem podél skutečnosti, které se nikdy nedobereme. Za ta dlouhá léta, z toho, co jsem zažil, i ze stanovisek jiných lidí, usuzuji, že skepse a veliký smutek vítězí nade vším… Všichni jsme poznamenáni svou dobou a podléháme jí. Myslel jsem, že jsem výjimkou, ale nebylo tomu tak… Nevím, proč mě to trápí, mám jen pocit, že jsme jako mravenci u paty někoho, jehož hlavy nedohlédnou

Jaroslav Vanča, publicista

Foto Tomáš Vodňanský

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 8. září.



  Bárdarbunga!
  Zpěvník Jana Buriana      
 
  Století Lídy Baarové         
  Dívejte se
 
  Je zbytečné čekat na zázraky?    
  Navštivte