|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Nedělní večer dvou aristokratů
Letní cyklus Léto rozhlasových legend nabízel posluchačům
Dvojky Českého rozhlasu vzpomínky na výrazné herecké
osobnosti: v nedělních večerech nejdříve zazněla rozhlasová
hra (nutno kriticky poznamenat, že bez většího
dramaturgického nápadu), v níž vybraný herec účinkoval, a
pak rozhlasový dokument o jeho životě a tvorbě. Předposlední
srpnový víkend byl věnován Borisu Rösnerovi a dramatu
Jaroslava Hilberta Falkenštejn (1996).
Hilbertovo drama má hlavní inspiraci v Shakespearových
historických dramatech. Příběh Záviše z Falkenštejna mu
slouží jako základ dobře vystavěného dramatu plného
královských intrik, v němž proti sobě staví ideje národního
státu (ten prosazuje Záviš) a silného habsburského soustátí,
v němž Čechy budou jen kolečkem v dobře namazaném císařském
stroji (jak to vidí pražský biskup Dobeš z Bechyně).
Sledujeme Závišovo obratné manévrování, které však nemůže
skončit jinak než jeho porážkou a ztrátou hrdla.
Falkenštejn měl premiéru v roce 1903 v Národním divadle;
režíroval jej Jaroslav Kvapil a Záviše hrál Eduard Vojan,
legendární představitel hrdinských i přemýšlivých typů. Ve
zlaté kapličce se hrál ještě v letech 1918, 1927 a 1938; pak
se nad Hilbertovým textem (až na jednu kratičkou epizodu v
šedesátých letech) zavřely vody. Jako typický představitel
měšťanského divadla se nehodil do socialistického jevištního
umění.
Proto Falkenštejna nastudoval v Národním divadle Ivan
Rajmont až v roce 1992. Obsazení bylo hvězdné: Kunhutu hrála
Jana Preissová, kralevice Jan Šťastný, kněžnu Anežku
vynikající Vlasta Chramostová. Inscenace se hrála až do roku
1995. Rozhlasová realizace však není auditivním převedením
divadelního díla – jedinou spojnicí je představitel titulní
role Boris Rösner.
Režisérka Hana Kofránková měla v případě Falkenštejna
šťastnou ruku; zachytila totiž tento tehdy již téměř stoletý
text neobyčejně svěžím způsobem a ve funkční úpravě. Není
divu, že obdržela za tuto inscenaci (s přihlédnutím k dalším
inscenacím z české a světové dramatiky) cenu Nadace Český
literární fond za rok 1996. Navíc pro realizaci získala
herce ze snad poslední generace, která byla schopna
přirozeného a důstojného patosu, jejž Hilbertův text
vyžadoval. Zároveň je však její více než devadesátiminutová
inscenace bytostně současná. Kofránková umožňuje svým hercům
určitý odstup od hry tím, že jim nechává číst i autorské a
historické poznámky.
Rösnerův Záviš z Falkenštejna si během celé inscenace
udržuje důstojnost a suverénnost šlechtice, vrcholem je pak
jeho výstup v žaláři. Neobyčejně proměnlivá ve výrazu je
Eliška Balzerová, jejíž Kunhuta osciluje mezi oddanou
milenkou, tichou, ale odhodlanou mstitelkou a zoufalou
kajícnicí. V paměti zůstane zapsána také Věra Kubánková v až
starozákonní kněžně Anežce, z jejíž pevné víry a zaťaté
nenávisti vůči Falkenštejnovi jde mrazivá hrůza.
Následně reprízovaný dokument Aristokrat divadla a herectví
měl premiéru v roce 2011 coby „mozaika k nedožitým
šedesátinám“ Borise Rösnera. Při jeho přípravě využil Dan
Moravec bohatý rozhlasový archiv, předně půvabné vyprávění
samotného aktéra z pořadů Zadáno pro Borise Rösnera, Báječný
svět Viktora Preisse, Uprostřed divadelního představení,
Nostalgické muzeum zábavy... Z dokumentu vyzařuje především
neuvěřitelná Rösnerova tvůrčí zaťatost, oddanost divadelní
práci, pečlivost a nenávist k polovičatosti. Častý
představitel démonických postav (kolik jen si zahrál mágů,
čarodějů a zlých králů v televizních pohádkách!) je zde
představen také jako výborný a vtipný společník. Jeho
vyprávění je však také prodchnuto stálou přítomností
očekávané smrti; Rösnerova matka zemřela mladá a on sám byl
až posedlý myšlenkou rodově podmíněné krátkověkosti. Je
věčná škoda pro české dramatické umění, že se toto hercovo
očekávání tak brzy splnilo. |
