|
|
 Pavel
Kácha,
publicista
Obyčejný člověk
Vždycky velice zpozorním, když zaslechnu, že se někdo na
veřejnosti rozhovoří o „obyčejných lidech“. Hovoří se o nich
průběžně, ale v určitých chvílích přece jen více. Na první
pohled se zdá, že obyčejných lidí valem přibývá vždycky,
když se chystají volby. Ano, ano, ano. Zanedlouho už si to
zase budeme moci ověřit. Slovní spojení „obyčejný člověk“
opravdu hojně používají politici v předvolebním klání.
Především ti zvykově či programově levicoví činitelé mají v
tom čase plnou hlavu starostí o obyčejného člověka. Přímo se
chvějí o jeho osud. A bezpochyby to s ním myslí dobře a
upřímně. Aspoň to tvrdí. Jsou připraveni zasadit se o to,
aby se život obyčejných lidí zlepšoval. Aby netrpěli
nedostatkem hmotných statků a aby se jim v jejich
obyčejnosti dobře dařilo. Obyčejný člověk je v tom čase
politických orgií zahrnován bedlivou pozorností, téměř
zvláštní politickou láskou. „Buď v klidu, obyčejný člověče,
máme tě rádi,“ říkají uchazeči o politické posty. „Teď jsme
tu my, abychom se vší rozhodností slíbili, že se postaráme,
aby ti nikdo neškodil a neubližoval. A víme, jak na to, a
dokážeme prospět obyčejným lidem daleko lépe než naši
političtí soupeři. Právě pro tvé dobro, teplo a bezpečí,
obyčejný člověče, chystáme se neohroženě prošoupávat kalhoty
v poslaneckých a jiných zastupitelských lavicích! Tak nám
hoď svůj hlas.“
Po volbách zájem opadne a téma obyčejného člověka zmizí v
přiboji času. Přijdou počty, rozpočty, aféry, poklesy,
stagnace, mírné oživení a tak dále. No dobře, ale... Nevím,
jak vám, ale mně nikdo nikdy dostatečně nevysvětlil, který
člověk je ten obyčejný. Opravdu vážně jsem se nad tou věcí
zamýšlel a podrobně jsem sebe i lidi kolem zkoumal. Zkuste
si to, je to velice zajímavé. Projděte si jednou, až budete
mít čas a náladu, v duchu své blízké, kamarády a známé a
vyberte z nich ty obyčejné. Tedy ty, o nichž se starostlivou
tváří hovoří hodnostáři. Učinil jsem to. A hle, každý člověk
vyšel mi pojednou něčím zajímavý, neobyčejný a pozoruhodný.
A myslím dokonce, že nikoho z nich by ani nenapadlo
považovat lidi kolem sebe za obyčejné. Malý příklad: Zkuste
se zeptat kterékoli mladé maminky, jestli toho svého
zázračného nadaného potomka považuje za obyčejného. Určitě
ne. Je to zázračný a nadaný človíček. Je jedinečný a žije
svůj jedinečný čas. A takový je přece každý človíček celý
život. Jsou kolem nás lidé s různými talenty a schopnostmi.
Nejsou většinou tak nadaní a zázrační, jak si to o nich
mysleli rodiče. Jejich životní cesty jsou často křivolaké a
spletité. Někteří dosáhnou úspěchu, jiní se trápí a
prohrávají. Jsou prostě různí. Ale že by byli obyčejní? I
ti, kteří sami o sobě hovoří jako o prostých nebo
obyčejných, budou se vám jevit při bližším pohledu jako
jedineční a neobyčejní.
A tak – chceme-li – logicky dojdeme k poznání, že řeči o
obyčejných lidech jsou v podstatě urážlivé. Samozvaní
ochránci obyčejného člověka ho učinili přece obyčejným svým
vlastním rozhodnutím. Tím falešně láskyplným označením ho
ale v podstatě diskvalifikují. Můžeme se ptát, jakým právem
to činí. Vždycky zjistíme, že pocit takového práva jim jaksi
automaticky vyplývá z politické ambice. A politická ambice
je především předpoklad lítého boje o moc a prachy. Všichni
ti skuteční a hlavně potenciální ministři, náměstci,
předsedové, radové a tajemníci v boji o moc, hovoříce o
obyčejných lidech, automaticky sami sebe povýšili do
kategorie těch neobyčejných. Jak by také ne, když cinknutou
kartou obyčejnosti zamával i nejvyšší představitel státu
hned v prvních minutách povolební euforie, když prohlásil,
že chce být prezidentem spodních deseti milionů. Velmi
podivné přání, nemyslíte? A co ti zbývající nešťastníci na
výšinách?
Jak říkám, když v politickém zápalu někdo začne hovořit o
svém upřímném zájmu o obyčejné lidi, o jejich starosti a o
své nefalšované touze jim pomáhat nést břemeno života,
zpozorním. Jsem přesvědčen, že na jedince, kteří kalkulují s
nějakými „obyčejnými lidmi“, je třeba dávat si pozor.
Neobyčejný pozor. |
