|
|
 K
umění poslouchat texty
Stalo se vám někdy, že vás nějaká písnička provázela téměř
celým životem, a přesto jste si teprve po desetiletích
uvědomili, že vlastně přesně nevíte, o čem se v ní zpívá?
Mně ano. Díky projektu For Semafor jsem nedávno slyšel
semaforský hit Oči má sněhem zaváté v soudobém provedení
brněnského rockera Martina Kyšperského – a jako by mi až
díky jeho syrovému podání došlo, jak nejednoznačný výklad
ten text Jiřího Suchého může mít. Zdaleka to totiž není jen
dobře poskládaná řada dlouhých hlásek vepsaná pod notovou
osnovu, aby se bytelná Šlitrova kantiléna dobře zpívala...
Písnička Oči má sněhem zaváté byla v roce 1963 tak
populární, že díky ní postoupil nepříliš známý zpěvák Karel
Gott v anketě Zlatý slavík ze 49. místa rázem na až první.
Oči má sněhem zaváté
V duši má chladný stín
Rampouchem srdce prokláté
Studený hlas
Na dlani mráz
Ledový klín...
Karel Gott ta zvláštní slova zpíval s důrazem na jejich
libozvučnou zpěvnost, melodie je nadnášela a posluchač jako
já zřejmě vůbec neměl pocit, že by se mu předkládal nějaký
zvlášť truchlivý příběh – děvče bylo zkrátka chladné a on
byl proto smutný, a tak asi zůstane sám, ale zpívá přece tak
jímavě, že si určitě za čas najde nějakou jinou, tak proč se
znepokojovat... Že by mohla být zmíněná dívka opravdu
zmrzlá, a tudíž mrtvá, to by mě tenkrát ani nenapadlo.
Zhruba pět let po zrodu velkého úspěchu tohoto songu jej
zařadil do svého repertoáru i sám skladatel, nenapodobitelný
komik Jiří Šlitr. V recitálu Ďábel z Vinohrad nejprve s
neodolatelným půvabem oznámil, že teď se ukáže, kdo je tu
nejlepší zpěvák, a pak se zákonitě při prvních tónech slavné
melodie rozkašlal a požádal kapelu, aby to raději vzala o
něco níž. Text Jiřího Suchého o chladné či zmrzlé dívce mu
pak posloužil podobně jako Karlu Gottovi spíš jako materiál
pro exhibici, tentokrát nikoli hlasovou, ale komediální.
Obsahu písně se také příliš nevěnoval, jen v závěru jako
člověk antipatetický přidal k poslední sloce o tom, že žije
sám, celou svou vinohradskou adresu včetně informace, že
bydlí v pátém patře bez výtahu...
Teprve z civilní a poněkud zajíkavé interpretace Martina
Kyšperského na albu For Semafor mi došlo, jak bizarní text
vlastně před půl stoletím Suchý napsal. Pro jistotu si to
zrekapitulujme: ona má oči zaváté sněhem, leží zmrzlá někde
v závějích; on jede kamsi vlakem, dochází mu to a chtěl by
vystoupit. Věří si, ale odsuzuje se k věčné osamělosti. A až
se ho jednou zeptáte, proč žije sám, tak vám neodpoví.
Kdyby svou verzi tohoto příběhu již tehdy zapěl Martin
Kyšperský (anebo třeba jen sám Suchý), tehdejší textová
komise by ji nejspíš neschválila a Gott by se byl prodral na
první příčku žebříčku popularity za pomoci nějakého jiného
hitu. Kdyby...
Ale možná jsem to byl jen já, kdo tu písničku neuměl
poslouchat, a tak se omlouvám všem jejím autorům a
interpretům a raději „zastavte vlak, už je to tak, nemohu
dál...“
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
