|
Radim
Špaček, filmový režisér
Když jste se osamostatnil, byl jste student konzervatoře.
Muselo být pro vás náročné sám se uživit, ne?
Tehdy to tak náročné nebylo. Před pětadvaceti lety, těsně po
revoluci, bylo všechno levné, za nájem dvoupokojového bytu
jsem platil pět set korun, rohlík stál padesátník, pivo bůra.
Měl jsem štěstí, že mi bylo šestnáct v osmdesátém devátém,
doba mě vlastně sama podpořila, všechno se tehdy uvolnilo,
osvobodilo. O rok dřív nebo o deset let později by to asi
bylo trochu jinak. Dělal jsem brigády v branži, jako student
herectví jsem občas hrál, například v amerických filmech.
Přitom jsem navíc mohl sledovat, jak točí americký štáb, což
byl pro mne hodně inspirativní zážitek.
Hercem jste se ale nakonec nestal. Proč?
Po prváku na konzervatoři jsem hrál u Karla Kachyni ve filmu
Blázni a děvčátka, kde byla scéna, kdy mi má nabančit parta
žižkovských kluků. Přišel rejža, že jim to předvede. A
opravdu mě začal fackovat. Tehdy jsem si řekl, tak to ne!
Takhle to nechci, raději budu režírovat.
Povedlo se. Dostal jste se na FAMU, na školu s prestižní
pověstí...
Já myslím, že prestižní stále je. V době, kdy jsem tam
studoval, jsem to asi moc nedocenil. Ale snad na žádné
filmové škole nemá student možnost točit tolik filmů jako na
FAMU. Jinde se většinou učí teorie a během studia se udělají
jeden dva filmy. A ty si ještě člověk musí zaplatit. Na FAMU
se natočí za rok třeba i tři filmy, stále jste v kontaktu se
štábem. A to je pro výuku nejlepší.
Při svém častém cestování se nebojíte dálek ani nebezpečí.
Natáčel jste v Sarajevu za války, v Afghánistánu. Nemáte
někdy strach?
Když je člověku dvacet, má asi hranice pudu sebezáchovy
poněkud posunuté. Přitom když jsem jel do Sarajeva, nevěděl
jsem, zda se vůbec vrátím. Vždyť jsem jel do války! Za
poslední tři roky jsem byl také asi pětkrát v Afghánistánu,
natáčel jsem tam celovečerní dokument o práci
rekonstrukčního týmu v provincii Lógar.
Už vám není dvacet, a pořád se nebojíte…
Stále mám asi svou hranici strachu trochu jinak nastavenou.
Neříkám, že se nebojím, ale u mne je to něco jako herecká
tréma. Každý herec vám řekne, že má trému, než vyjde na
jeviště, ale pak to z něj spadne. Člověk možná potřebuje mít
zdravý strach, aby ze sebe něco dostal.
Už jako začínající filmař jste získal producentskou podporu,
konkrétně u Čestmíra Kopeckého, který ostatně často sází na
projekty, které za to stojí. Jak jste se k němu dostal?
Po dvouměsíčním pobytu v Sarajevu jsem se rozhodl, že
přeruším školu a pokusím se tam něco natočit. Na pár
stránkách jsem sepsal příběh a kroužil s ním kolem televize.
Až mi někdo dal tip na Čestmíra Kopeckého, že to je chlapík,
který se takovým věcem věnuje. Poslal jsem mu ten svůj
nástin a on se po přečtení jen zeptal, kdy a kde to chci
točit. A za chvíli už byla podepsaná smlouva.
Přihodilo se ještě potom něco podobného?
Podobné to bylo asi s Pouty. Když jsem se na ně chystal, už
dvanáct let jsem nenatočil hraný film, jen dokumenty.
Poslední byly Rychlé pohyby očí, za něž jsem dostal, jak
jistě víte, plyšového lva.
Jste jediný český filmař, který má Českého i plyšového lva.
A jediný zůstanu, protože plyšový se už neuděluje. Ale abych
se vrátil k tématu. Dlouho jsem netočil a pak přišla nabídka
na seriál Letiště, kvůli kterému se mi všichni smáli, že
točím takovou komerčárnu. Ale při té příležitosti jsem se
setkal s producentem Vráťou Šlajerem. Docela jsme si sedli a
rozuměli si. A právě on mi nabídl scénář Ondřeje Štindla
Pouta. Jinak řečeno, bez seriálu Letiště by nebylo Pout.
Vaše spolupráce se hned napoprvé zúročila, sešli jste se
na silném – a posléze jednoznačně úspěšném – tématu.
Já myslím, že můj podíl na úspěchu filmu je skromný. Vidím
ho v tom, že jsem se rozhodl obsadit do hlavní role Ondřeje
Malého a angažovat kameramana Jaromíra Kačera. Hlavní ale
byl dobrý scénář. Takže za úspěch mohou nejvíc Ondřej Štindl,
Ondřej Malý a Jaromír Kačer.
Ondřeje
Malého jste vlastně pro film objevil, od Pout se na plátně
objevuje často.
Asi ano; přitom on stále zůstává doma, žije a hraje v Hradci
Králové, nechce se stěhovat do Prahy. Jsem rád, když ho
někde uvidím, ale přiznám se, taky trochu žárlím, nejradši
bych ho měl jen pro sebe. Tahle možná budu žárlit, když jiní
režiséři budou obsazovat Vladimíra Polívku. Ale je to taková
dobromyslná žárlivost.
Film Místa vypráví o mladých lidech, kteří zatím moc nevědí,
co dělat, kam jít, jestli zůstat v původním bydlišti, nebo
odejít. Nejsou spokojeni s místem, kde žijí, ale nová se jim
zatím nerýsují. Jak byste je charakterizoval?
Adam ani Marek se opravdu zatím nedokážou odpoutat od domova
a vrhnout se do neznámého, nekonečného světa. Souvisí to s
tím, že je tu dosud drží i osobní pouta. Je to taková
mladická nerozhodnost: vědí, co nechtějí, ale nevědí ještě,
co by chtěli. Doma je to štve, je to pro ně malý a blbý,
panuje tam mocný podnikatel, který ovládá půl města. Rádi by
šli do světa a poznali něco nového. Ale chce to kus odvahy,
energie a drzosti.
Myslíte, že z mladé generace vyrůstající v devadesátých
letech – konkrétně z vašich hlavních postav – se později v
dospělosti stali jistější, rozhodnější lidé?
Vzhledem k tomu, že je to film o mé generaci, samozřejmě jim
fandím. A myslím, že budou lepší. Ale mám-li říct pravdu, je
pro mne z postav filmu nejsympatičtější Adamův táta. Má sice
své problémy, především s alkoholem, ale je to krásný,
vnitřně čistý člověk. O něco mu v životě šlo. Pravda,
nepovedlo se mu to, nejdřív mu bránili komunisté a pak ti,
kteří to po revoluci ovládli, a on se z toho pak upíjí. Ale
pořád mi přijde sympatičtější než ti spořádaní měšťané
okolo.
Místa se odehrávají v Sudetech jako řada jiných českých
filmů poslední doby. Je to snad móda?
Máte pravdu, také Krásno Ondřeje Sokola, nebo třeba
Krobotova Díra u Hanušovic se odehrávají v Sudetech. Nejspíš
to bude tím, že ten kraj je specifický svou vykořeněností a
tím, že se tam po válce nastěhovalo hodně nových obyvatel.
Lidé tu nejsou úplně doma a nemají tady své kořeny. Z toho
pramení některé svébytné problémy regionu. Scenáristovi
Ondřeji Štindlovi se krajina hodila do příběhu, protože jsou
v něm dozvuky z rané z poválečné doby: děda hlavního hrdiny
má škraloup z minulosti, který se mohl stát pouze v těch
končinách. A hlavně – film je o tom, že hlavní hrdinové
chtějí odtud utéct, a mělo by být jasné, proč. Což je z
charakteru severních Čech patrné. Kdyby bydleli v idylickém
městě třeba v jižních Čechách, nemají tak velkou touhu
odejít jako ze Sudet.
Podle vás severní Čechy mají víc stinných stránek než jiné
oblasti?
Lidé pořád nejsou s tím krajem srostlí. Kromě toho, že tam
jsou vleklé problémy se správou města, mají i největší
kmotrovské kauzy. A z toho, co předvedla ústecká radnice s
Činoherním studiem, je naprosto evidentní, že se lidé ještě
pořád neumějí domluvit, co chtějí a jak to chtějí, aby se
jim tam dobře žilo. Je velice znát, že tu chybí historický
element.
Na vašem filmu je poutavé i tajemství, které se během
děje neodhalí. Hlavní hrdina Adam se trápí, že jeho děda asi
něco provedl, ale neřekne se naplno, co vlastně.
Ano, co se stalo, zůstane pod poklopem. Adamův děda, asi
estébák vysoké šarže, přišel do opuštěného pohraničí. Těsně
po válce se tam takové věci děly. Chlap, kterého mají on a
jeho kumpáni na svědomí, byl patrně docela nevinný, „šel jen
kolem“.
Jak jste pro film objevil Vladimíra Polívku?
Dělal jsem kdysi asistenta režie paní Chytilové u filmu
Vyhnání z ráje a Chantal Poullain tam měla malého Vladimíra.
Tak jsem ho poznal. Ale tehdy mě nenapadlo, že bych ho někdy
obsadil do filmu. Pro Místa jsme uspořádali normální casting,
přišlo několik stovek kluků a holek. Původně jsem měl na
mysli jiného herce, ale když jsem viděl Vladimíra a taky se
přesvědčil, jak pečlivě se na roli připravuje, velmi jsem to
ocenil. Největší starost mi dělalo, jak propojit oba hlavní
představitele, aby tvořili jednotný organismus a fungovali
dohromady. Ale ukázalo se, že se dobře znají, jsou spolužáci
a reagují na sebe velmi přirozeně. Měl jsem o starost míň.
Pořád hodně cestujete, na svých cestách většinou míříte
do Indie. Co vás žene k nepokojnému putování?
Asi to mám v krvi. Jsem zkrátka cestovatel, i když asi dost
netypický. Baví mě velká města, nezajímá mě příroda. Za
velké město považuji takové, které má nad deset milionů
obyvatel. V Indii jezdím nejradši do Bombaje, která má
třináct milionů – to je panečku město!
Nemáte tam pocit, že jste mravenec?
Ne, naopak. Člověk sice získá trochu jiný rozměr, když je
uprostřed toho všeho, ale na druhou stranu to dává energii
obstát, zorientovat se, zažívat věci, které jinde nejsou.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 27. 10. |