|
|
Když se holky pořád perou
Psaly písně o divných paních v tramvaji, na které už doma
nikdo nečeká, nebo o dívkách s dítětem v břiše, co v
ušmudlaném únoru touží vidět moře. Jmenovaly se Plyn, pak
Dybbuk (některé chvilku i Panika) a od roku 1987 Zuby nehty.
Pro dívčí kapelu je nejpříhodnější ten poslední název – když
se holky perou, přicházejí přece na řadu právě zuby a nehty.
A že mají legendy české rockové alternativy stále chuť
provokovat, kousat a drápat, dokazuje i jejich nové album
Kusy (Indies Scope).
Zuby nehty nevydaly nahrávku dlouhých patnáct let. Jenže v
poslední době se opět začaly objevovat na pódiích a autorská
jiskra – zdá se – přeskočila. Výsledkem je třináct nových
skladeb, skvěle navazujících na dávnou poetiku i
charakteristický zvuk skupiny. Nápady, melodie, refrény,
vokály, nástrojové obsazení, to všechno je přesně tak, jak
má v případě Zubů nehtů být, jen už to není tak rozpustile
nevycválané. Zato přibyla kapička nostalgie, a vlastně není
divu, vždyť „čas nikdo nedohoní“ a „v noci zdá se, že se
nikdy nerozední“, jak v titulní písni posmutněle konstatuje
duše kapely, pianistka a zpěvačka Marka Míková.
 Záchvěvy melancholie ovšem nic nemění na tom, že nejméně
polovina nových písní se odehrává v živějším až dravém
tempu, čemuž jistě přihrála producentská účast Miroslava
Wanka. Lídr Už jsme doma zavřel své vrstevnice do studia a
natáčel s nimi živě a najednou, kdepak nahrávat pěkně
nástroj za nástrojem. Tím pádem je zvuk příhodně autentický
a stejně nepřikrášlený, jak ho známe už z kultovních snímků
Dybbuku. Což samozřejmě dobře ladí s typickou textařskou
hravostí i jistou hubatostí, jež dámy ani ve zralém věku
nepřešla: „Bude tu takhle sedět navždy, sledovat góly, body,
vraždy… navždy!“ zpívá se v miniaturce o paní věčně zírající
„na bednu“.
Zuby nehty se s albem Kusy vracejí do hry. Jejich páté
studiové album je překvapivé i přesvědčivé zároveň. Zbývají
koncerty – ty potvrdí, zda jsme skutečně svědky velkého
domácího comebacku.
Milan Šefl, hudební publicista
Foto Zuzana Pálešová |
