|
Horník i tramvaják, ale vždy historik
František Šmahel je dnes jedním z nejvýznamnějších českých
vědců. V loňském roce se stal laureátem ocenění Česká hlava,
ale jeho životní příběh se zdaleka neodvíjel jen v poklidném
tichu pracovny historika. Po maturitě mu bdělí soudruzi
znemožnili studium historie, protože se jim nelíbil kádrový
profil jeho rodiny, a tak si vyzkoušel práci v ostravských
dolech. Pro mladého, sportovně založeného muže to zase
nebyla taková katastrofa, a navíc si tu vydělal peníze na
budoucí studia. Po roce horničiny se dočkal přijetí na FF UK
v Praze, kde se pak věnoval s velkou chutí a zaujetím
vysněnému oboru. Jenže dostat se do Historického ústavu ČSAV
nebylo snadné a Šmahelovi se to podařilo až po několika
letech práce v litvínovském muzeu. Pak už se mohl pustit do
bádání, které mu celý život přinášelo radost a uspokojení.
Jeho specializací se tehdy stala husitská doba.
Po roce 1968 bylo jasné, že v normalizovaném Historickém
ústavu nebude pro Františka Šmahela místo. Na krátkodobé
smlouvy tu sice mohl pracovat do roku 1973, ale potom jej
definitivně propustili. „Jel jsem tehdy domů tramvají,
trochu zaražený z vývoje událostí, i když jsem v podstatě s
vyhazovem už delší čas počítal,“ vzpomíná. „Náhodou jsem si
všiml náborového letáčku, že se hledají řidiči tramvaje. Tak
jsem se přihlásil, prošel úspěšně testy a byl přijat.“
Ještě toho dne, kdy František Šmahel poprvé vyjel z depa, se
příběh tramvajáka s vědeckou minulostí objevil ve vysílání
Svobodné Evropy. Dnes to vypadá jako trochu legrační
kuriozita, ale náročná profese měla i své stinné stránky:
časné ranní vstávání, práce na směny, nevrlí cestující,
zablácené výhybky… Každý druhý by v takovém zaměstnání
ztratil motivaci vzdělávat se i nadále v oboru, k němuž se
nejspíš stejně nikdy nevrátí. František Šmahel si dal ale
přesně opačné předsevzetí: chtěl sledovat všechno, co se v
jeho oboru děje. Dodnes s vděčností vzpomíná na všechny
zdejší i zahraniční kolegy, kteří mu v tom tehdy byli
nápomocni – sháněli literaturu, posílali separáty a všemožně
se snažili, aby řidič pražské tramvaje zůstal i nadále
předním českým odborníkem na dobu pozdního středověku.
O tom, jak se pak díky pracovníkům táborského muzea mohl
František Šmahel na deset let stát téměř soukromým badatelem
a jak se nakonec v plné síle vrátil po roce 1989 do
vědeckého světa, si poslechněte od pondělí 3. listopadu vždy
v 11.30 jeho vyprávění ve vltavských Osudech.
Hana Soukupová, dramaturgyně
|