|
|
 Petr
Koudelka, publicista
Svět mužů a svět žen
Svět není takový, jak se nám jeví. To říkají nejen různé
filozofické školy, ale čím dál víc i takové nesporné vědy
jako fyzika či matematika. Všechno je prý jenom iluze. To
jest: ve skutečnosti je všechno jinak. Ale jak? Zamyslel
jsem se nad tím a najednou to vidím: svět se nám rozpadá pod
rukama. Ani jsme si toho nevšimli.
Nemluvím jenom o tom, že se všude válčí a my s tím nic
neděláme, že ničíme planetu, otravujeme vodu a vzduch, jde o
to, že nám to vlastně nevadí. Jde o to, co my jsme vlastně
zač.
Trklo mě to, když jsem dočetl knihu oceňovaného autora, kde
vrcholem snažení je vytvořit něco, co prorůstá travou a
plísní, propadá se do prachu. To je ale umění, prosím! Jenže
dnes nejvíc obdivované záběry ze „skutečného“ života jsou
snímky z válečného běsnění a mrzačení lidí. Také jiné
oblasti nezůstávají pozadu. V hudbě se objevilo něco
pozoruhodného: říkají tomu octový syndrom. Z rozpadajících
se krabic se starými filmy se vytáhne film a přehrávají se
hudební pasáže prožrané rezem a plísní. Má to ohromný ohlas.
Všem se nám to hrozně líbí.
Žijeme v rozpadajícím se světě, plném obrazů tohoto
rozkladu. I když se tváří, jako že je to krásné. Od
piercingu a tetování či deformací v duchu sekt jako gothic
směřuje vývoj zkrášlování k modifikaci těla. Uvažuje se o
nahrazování živých částí jakýmisi protézami, které budou
lepší, protože budou něco vyjadřovat. Ale co? Ideu
destrukce.
Vždyť co jiného je plastická chirurgie? Nejdříve destrukce,
odstranění kousků člověka, pak pár let naprosté dokonalosti
a potom zase destrukce, únava materiálu, stáří.
Kdo by ale nespočinul rád pohledem na ňadrech číslo tři,
pokud možno nahých? Když se ještě ke všemu za nimi skrývá
známá celebrita? Náš svět je světem žen. Jsou krásné,
obdivuhodné, zastávají nejdůležitější postavení. Evropu
například řídí žena, Angela Merkelová.
Média ovládají ženy. Nevím, jak to dělají, ale vidím, co nás
nutí číst. Je to móda, život celebrit, všeobecné drby a
kuchařky. I v politice jim jde o drby, partnery, milence,
milenky. Jejich oběti jsou: Sarkozy, Berlusconi, Nečas.
Náš svět je světem nákupů v obchodních centrech. Všude se
tyčí obchodní domy, rostou jako houby po dešti. Nic jiného
už se do ulice nevejde než další shopping mall. A když jít
do divadla, tak na Monology vaginy, když číst knihu, tak
Padesát odstínů šedi. Všimli jste si, kolik je teď najednou
spisovatelek? A co píší? Bestiáře, Pohádkáře. O mužích
slaboších, jak unisono hodnotí recenzenti český film.
Svět je světem postmoderní relativnosti: všechno je možné.
Hlavně, aby se nikomu (dětem) nic nestalo. To je slogan.
Relativita panuje i v justici, protože i ta je světem žen,
soudkyň, které mají své dny a své nálady. V našem světě
vládne změkčilost, korektnost za každou cenu. Když se najde
člověk, který to poruší, dostane co proto. Může to být i
žena – jako je třeba Naomi Kleinová, která píše o zhovadilém
diktátu módních a jiných značek a o tragédii změny klimatu.
Ale muž, který odhalí problémy světa žen, je dvojnásob na
pranýři. Jako když napsal Thilo Sarrazin knihu Německo páchá
sebevraždu, která je o přílivu imigrantů, Turků a Arabů, o
vymírání Němců, ztrátě plodnosti.
Co my jsme vlastně zač? Jsme lidé ve světě, ovládaném
ženami. A najednou na nás cení zuby jiný svět, svět mužů.
Když jsem poprvé vstoupil do kavárny v jednom tuniském
městě, bylo mi hned něco divné. A pak jsem si uvědomil co.
Neseděla tam ani jedna žena. Časem jsem se dostal i do
Alžírska, Maroka, Libye, Egypta. Zaregistroval jsem svět
mužů. Pozor, neřekl jsem svět „pravých mužů“, to byste mi
špatně rozuměli. Prostě jenom tak: svět mužů.
Ještě si toho málokdo všiml. Možná, že nestojí proti sobě
svět demokratický proti ještě nedemokratickému, svět vyspělý
proti rozvojovému, ani svět křesťansko-židovský proti
muslimskému. Možná stojí proti sobě svět mužů proti světu
žen.
A my? Jsme na tom opravdu tak špatně? Asi ano, ovšem my
nejsme celý svět. Na to zapomínáme. V ohrožení je jen naše
euroamerická civilizace.
Rozpadáme se, ale krásně. I naše modifikované ženy budou
krásné, i hudba, která se bude linout z poškrábaných nebo
plísní rozežraných desek a filmů, až na nás nastoupí
„barbaři“. Je to krásné, proč by nám to mělo vadit? |
